Bez filmů Alejandra Gonzáleze Iñárrita by svět vypadal jako veselejší místo k životu. Ale jenom vypadal. To je pro pochopení jeho opakujících se filmových dávek depresí (Amores Perros, 21 gramů, Babel)naprosto nutné si uvědomit. S Biutiful se připravte na další dávku. U vchodu do kina vám nikdo nenabídne růžové brýle. Spíš vám při projekci nějaké z nosu spadnou. Když budete mít odvahu vydržet do konce.
Uxbal
Na počátku je obraz. Dva muži uprostřed mysticky zasněženého lesa. Běloch a Maročan. Běloch stojí na místě a Maročan jej pomalu obchází v půlkruhu. Oba dva kouří a mlčky se dívají jeden na druhého, jako se sloupy stromů dívají na ně. Panensky bílé kulisy. Kouř z cigaret. Zima a pára z úst. Pak jeden druhému začne říkat vtip. Smějí se. Dívejte se dobře, protože následujících 148 minut se nikdo smát nebude.
Jedním střihem se ocitneme se uprostřed světa, který je roztrhaný na několik kusů a který se hlavní postava, muž jménem Uxbal(běloch z prologu)pokouší dohromady lepit tak, aby se úplně nerozpadl.
A nemá to vůbec snadné.
On je bývalý narkoman, jeho žena je psychotická feťačka, která za jeho zády spí s jeho bratrem, jeho obživa je tak trochu za hranou zákona a jeho fyzická existence je zpochybněna smrtelnou a nevyléčitelnou nemocí. Po krátkém úvodu do děje se dozvídá, že má sotva několik měsíců. Ví že je musí využít k zajištění budoucnosti svých dětí. Musí něco udělat.
Jsme ve střevech Evropy. Jsme vlečeni jejími kanály. To je Uxbalův svět. Podzemní síťí nelegálních imigrantů, kteří žijí metaforicky, ale koneckonců vlastně i fyzicky, v podzemí Evropy, žijí svůj sen o lepším životu, podřizují mu vše, pracují, kšeftují, protloukají se, vyhýbají se cizinecké policii, návratu do ještě větší nuzoty. Svět, který většinou neuvidíte, když jedete na dovolenou a fotíte památky, svět který je paralelní s tím naším, většinově žitým, ale který není o nic méně skutečnější. Je tady s námi, můžeme dělat, že ho nevidíme, my ano, ale ne tak Uxbal.
Hlavní hrdina stojí mezi těmito dvěma světy, vytváří most mezi nimi, je pojidlem a nárazníkovou zónou, ale zároveň má svět ještě třetí, což je jeho rodina a k tomu svět čtvrtý, což jsou lidé po smrti, bytosti, které vidí, které nemohou odejít ze světa, protože mají se světem živých nějaký nevyřešený problém. On je tu proto, aby problém zmizel a bytosti mohly odejít. Neustále řeší problémy vyplývající z roztříštěnosti světa. Vidí mrtvé i živé. Všechno splývá. Vidí, co my ostatní nevidíme. Vidí složitý svět, kde se tvrdě bojuje o místo na slunci a ze kterého člověk nemůže dokonce ani jednodušše odejít, pokud nechal něco nedořešeného.
A tak se snaží, jak může, aby slepil ten roztrhaný svět do snesitelnějších dekorací, ale život mu ty papírové kulisy stále trhá na cáry, bez nejmenšího respektu k lidským cílům a přáním.
Muž je v pozici Sysifa, který vede heroický boj s předurčeností svého osudu a jehož vítězství mou být jen dílčí.
Tragiku umocňuje smrt, která se blíží jak k hlavní postavě, tak k jiným postavám příběhu a vždy je to smrt, kdo si vybírá rychlost s jakou to udělá. Člověk neví dne ani minuty. Vše podtrhuje třesoucí se kamera s rychle měnícími se úhly snímání scén, která umocuje dojem nestálosti a pomíjivosti.
Postupně se ale objevuje naděje, že Uxbal našel pro svoje děti východisko, někoho, kdo se o ně postará, až odejde. Uxbal svěřuje péči o své děti rukou imigrantky z Afriky, ženy jeho přítele, který byl vyhoštěn. I ona se ocitla ve složité situaci a chytne se jeho podané ruky jako šance na lepší život. Možná to Uxbal ani neměl v úmyslu, ale jednal lidsky a lidská bude(možná)i odpověď.
V jedné z možných interpretací muž sám představuje Evropu, jeho nemoc je nemoc střev, umírá na jejich rozpad. Předává své děti budoucnosti, kterou je multikulturní a mutlirasová mixáž. Budoucnost už nikdy nebude jednobarevná.
Jednobarevný svět končí. Umírá. Přichází úplně nová fáze. Barevnější. Jestli barevnější znamená veselejší, to zas nás Iñárritu nevyřeší. Pravděpodobně ne, protože svět zůstane stejně složitý a život i nadále bude představovat výzvu spojenou s bojem.
Ale je tu ještě rovina jedince. Pro Uxbala je smrt neodvratná, život těžký, umírání bolí. Muž má jenom jednu možnost, nepodělat se strachy a přijmout osud.
Když to Muž zvládne, zanechá po sobě stopu, která bude připomínat jeho dětem, kdo byl a jak má vypadat cesta Muže. Zanechá po sobě stopu a nápovědu, jak žít.
Kruh se uzavírá.
Jsme znovu v zasněženém lese.
Poslední cigareta, nádech, výdech. Úsměv. A světlo.
Uxbal může odejít.
Vyjděte ve z kina, nadechněte se a jděte někam na panáka. Budete ho potřebovat.
Subjektivní hodnocení – osm hvězd z deseti a chuť dát si tu depresivní smyčku kolem krku ještě jednou.
...
