„ Kominická koule“.

  Žili byli dva sousedi, kteří sice původně nebyli sousedy, ale jak se říká osud je svedl na jednu cestu.                                                                                                                                                  

Jeden měl malou chaloupku ve které se utápěl ve své samotě, a ten druhý dostal výpověď z kůlny kterou obýval, a kde měl z části důchodu zajištěnou minimální stravu.

První z nich, kterého zřejmě naposledy myla porodní bába, byl malé kulaté postavy, a jeho holá, téměř černá hlava mu přisoudila přezdívku „ kominická koule". Druhý z této party, o malinko větší, a protřelý nedobrovolným zálesáckým životem, budeme mu říkat třeba Josef, ti dva se dali dohromady a začali spolu hospodařit. Věk už k tomu měli, táhlo jim na osmdesátku, tak spolu chtěli dožít pod jednou střechou. Byly to dvě místní figurky, které neodmyslitelně patřily ke koloritu obce.

Lidé z vesnice kteří je znali, občas je podarovali nějakým odloženým ošacením, nebo obuví.

Ale jak už to tak chodí v tomhle věku, Josef omarodil, a musel do nemocnice! Nikdo nevěděl, jak to s ním dopadne, a zda se vůbec vrátí.  Václav, zvaný „ kominická koule", v předtuše brzkého konce svého spolubydlícího začal proto jednat. Jelikož byl o hlavu menší, začal u oblečení. Zkrátil u všech sak rukávy na svou míru, a zrovna tak dopadly i kalhoty. Jenomže Josef měl tuhý kořínek, a tak mu ho doktoři po čtrnácti dnech přivezli domů. Jaké bylo jeho překvapení, že ho vidí živého. No jo! Ale co na sebe! Začal se shánět po oblečení, a s hrůzou zjistil, že je mu všechno krátké. Že s ním vlastně kolega už nepočítal. Hodně ve zlém se tenkrát rozešli, a po krátkém čase mu obec sehnala ubytování v domově důchodců.

Tak skončil tragikomický příběh těchto dvou podivných lidí. Patřili tak nějak k obci, a lidé je měli svým způsobem rádi!

Tenkrát jsem ještě bohužel  netušil, že za čtyřicet let budou takové životní příběhy na denním pořádku.