Žili byli dva sousedi, kteří sice původně nebyli sousedy, ale jak se říká osud je svedl na jednu cestu.
Jeden měl malou chaloupku ve které se utápěl ve své samotě, a ten druhý dostal výpověď z kůlny kterou obýval, a kde měl z části důchodu zajištěnou minimální stravu.
První z nich, kterého zřejmě naposledy myla porodní bába, byl malé kulaté postavy, a jeho holá, téměř černá hlava mu přisoudila přezdívku „ kominická koule". Druhý z této party, o malinko větší, a protřelý nedobrovolným zálesáckým životem, budeme mu říkat třeba Josef, ti dva se dali dohromady a začali spolu hospodařit. Věk už k tomu měli, táhlo jim na osmdesátku, tak spolu chtěli dožít pod jednou střechou. Byly to dvě místní figurky, které neodmyslitelně patřily ke koloritu obce.
Lidé z vesnice kteří je znali, občas je podarovali nějakým odloženým ošacením, nebo obuví.
Ale jak už to tak chodí v tomhle věku, Josef omarodil, a musel do nemocnice! Nikdo nevěděl, jak to s ním dopadne, a zda se vůbec vrátí. Václav, zvaný „ kominická koule", v předtuše brzkého konce svého spolubydlícího začal proto jednat. Jelikož byl o hlavu menší, začal u oblečení. Zkrátil u všech sak rukávy na svou míru, a zrovna tak dopadly i kalhoty. Jenomže Josef měl tuhý kořínek, a tak mu ho doktoři po čtrnácti dnech přivezli domů. Jaké bylo jeho překvapení, že ho vidí živého. No jo! Ale co na sebe! Začal se shánět po oblečení, a s hrůzou zjistil, že je mu všechno krátké. Že s ním vlastně kolega už nepočítal. Hodně ve zlém se tenkrát rozešli, a po krátkém čase mu obec sehnala ubytování v domově důchodců.
Tak skončil tragikomický příběh těchto dvou podivných lidí. Patřili tak nějak k obci, a lidé je měli svým způsobem rádi!
Tenkrát jsem ještě bohužel netušil, že za čtyřicet let budou takové životní příběhy na denním pořádku.
