Jede,jede mašinka...

České dráhy, na některých regionálních tratích, připomínají spíše pouťovou atrakci, než vlak.

Jede, jede mašinka,...

   Občas člověk dostane chuť, navštívit známé, na čemž by nebylo nic divného. Většinou se svezu se synem autem, když má cestu do Liberce, a při cestě zpět se sním vracím. Ovšem někdy  zatoužíte po dobrodružství,a dostanete takový ztřeštěný nápad, vydat se tam vlakem. Takovou blbost stačí udělat jenom jednou ročně, pokud  nechcete na ČD zanevřít úplně. Cestou na nádraží vnímáte, že už k nám pomalu našláplo jedeadvacáté století. I to nádraží má nový kabát, nové peróny. Z pohledu do kolejiště na vás dýchne historie. Bohužel! Po roční odmlce zajdu k okénku pro jízdenku, a zjišťuji, že ceny se nám opět malinko hnuly nahoru. Zakoupím noviny, a vydám se na nástupiště vyhledat patřičný spoj. Cedule nad perónem mi oznamuje, že to, co stojí u nástupiště, je skutečně vlak do Liberce. Jelikož jsem nevěřící Tomáš, jdu se raději podívat na ceduli u toho co má být můj vlak, a opravdu je to on. Posunovací mašinka potáhne můj vlak, sestávající se z jednoho vagónku. Co na tom, že z oken není nikam vidět, a sedačky silně nepohodlné, že by se na nich dalo vymáhat útrpné právo, hlavně teplo! Naštěstí tam teplo bylo! Vlídný palubní průvodčí uvítal pozdravem nás, všech pět cestující, kteří jsme ve vlaku byli. Když kontroloval moji jízdenku, pravil jsem mu, že sice vlak vypadá trochu jinak, ale jako správný profesionál zachoval klid,a pravil. Teplo tu máte? Máte! Na záchodě teplou vodu i toaletní papír, tak na co si stěžovat. Dostal mne! Chtěl jsem se podívat oknem ven, ale pohled připomínal ranní mlhu u které nevíte, zda půjde nahoru, nebo spadne. Pohled protějším oknem připomínal labobatoř na výzkum gravitace, neboť mezi dvojitými skly stál desticentimetrový sloupec vody, který při rozjezdu a brzdění měnil sklon hladiny. Cesta mi příjemně uběhla opakováním fyzikálních zákonů, a byl čas vystoupit. I výstup v cílové stanici měl svá úskalí. To ráno,sice krásné ale doprovázené jinovatkou, připravilo horké chvilky vystupujícím i nastupujícím v podobě dokonale kluzkého nástupiště, které blb co to projektoval, nechal v podhorské oblasti osadit panely z hlazeného betonu. Cesta zpět sice probíhala dobře, ale pohodlí si opět nezadalo s útrpným právem.  Ale to hlavní bylo, že jsem dojel! Na posledním nástupišti zapískal historický parní vláček, který se ten den chystal na svou poslední jízdu Českým rájem. Zamáčkl jsem slzu v oku, a rozloučil se s historií. Prošel jsem nádražím, a ocitl se opět v jedenadvacátém století.  Pro letošek bohatě stačilo, tak zase příští rok.

   Teprve venku jsem si uvědomil, jak jeden nádražní vestibul dovede oddělit století!