Zažíváme to v posledních dnech a týdnech zvláštní údobí. Veřejná debata se nám stočila neobvyklým směrem - na právo ústavní, konkrétně na problematiku ústavních zvyklostí. Pan prezident Zeman jmenoval nového premiéra na české poměry řekněme poněkud neortodoxně, tedy v rozporu s tím, jak bylo doteď politickým (a chcete-li, i ústavním) zvykem. Jak už tomu tak v lidském pokolení bývá, jsou tací, kteří s tím souhlasí, a tací, kteří více či méně rázně oponují. Ti druzí operují právě s oněmi tak probíranými (či propíranými) a diskutovanými ústavními zvyklostmi, čemuž první nechtějí dopřát příliš slechu a mnohdy atakují koncept jako celek. Ostatně i naše hlava státu pojem označila za idiotský. Je tedy namístě se ptát, zda něco jako ústavní zvyklosti existuje, zda jsou pro tu naši republiku relevantní, a co se současnou situací.
Aniž bychom museli být nutně zanícení jusnaturalisté, úvahou ad absurdum můžeme dle mého soudu jednoduše dovodit, že co se týče ústavního práva, musí zde být něco, co přesahuje prostý text Ústavy, ať už tomu chceme říkat duch ústavy, smysl ústavy nebo jakkoliv jinak. Vezmeme si jako příklad právě v současnosti tak aktuální prezidentské jmenování předsedy vlády: čistě technicky prezidentu Ústava nezakazuje pověřit sestavením vlády svého potomka a následně jmenovat vládu, ve které bude také jeho bratr, sestra, švagr, synovec, bratranec, bratrancova manželka, sestřenice z druhého kolena a nejlepší kamarád z první třídy. Ač se v různě vzdálené historii analogický nepotismus jistě vyskytl, přesto jaksi cítíme, že by to nebylo úplně košer a že samotná skutečnost, že Ústava něco takového nezapovídá, ještě neznamená, že by takový postup byl ústavně konformní.
Když Václav Klaus odmítal podepsat Lisabonskou smlouvu, vycházel z principiálně stejného způsobu výkladu Ústavy - dá-li se takový textualismus výkladem nazvat -, jakého nyní užívá Miloš Zeman (bylo by zajímavé zjistit, kolik lidí, kteří tehdy Klausův postup odsuzovali, nyní schvalují ten Zemanův a naopak). Ústavy znalejší argumentovali, že když prezident podle čl. 63 odst. 1 písm. b) Ústavy sjednávání mezinárodních smluv přenesl prezident na vládu, resp. na ministerstvo zahraničí, jenž Lisabonskou smlouvu vlastně sjednali jeho jménem, je řekněme ústavně nelogické, aby pak tuto smlouvu následně odmítl ratifikovat.
Co tím chci říci: Ústava není jen souborem nezávislých článků a ustanovení a má-li nám to nějak fungovat, ani být nemůže. Ústava tvoří systém, který musí mít nějakou logiku, vnitřní návaznost a soudržnost. Kdyby si z exekutivy udělal nějaký prezident rodinný podnik, bylo by to něčím cizorodým, co koliduje s ostatními prvky. Jmenování páně Rusnoka není dozajista tak flagrantně problematické jako výše předložený modelový příklad, ale přeci jen je na hraně, takže k udržení ústavního balancu potřebuje pomyslnou dlouhou tyč. Nejde ani tak o to, že jde odchýlení se od zavedené praxe, ale o to, jakým způsobem k odchýlení došlo.
Ústavní zvyklosti dozajista nejsou něčím posvátně neměnitelným, a v českém politickém systém, mnohými turbulencemi zmítaným, to platí dvojnásob. Pan prezident argumentuje, že přímo volený prezident může vytvářet nové zvyklosti. Při vší úctě k panu prezidentovi, tento výrok je kulantně řečeno ještě více oligofrenní než všechny myslitelné ústavní zvyklosti dohromady. Ústavní zvyklosti z podstaty věci musí být záležitostí širokého konsensu, či chceme-li, kolektivního vědomí. Zvyky nelze měnit jednostranně. Kdybych se nastěhoval k vám domů a okamžitě překopal veškerou domácí rutinu s tím, že zavádím nové zvyklosti, patrně byste mě rychle vypoklonkovali. S mým nastěhováním by se chod domácnosti mohl změnit, ale se vzájemným a všeobecným souhlasem.
I v české politické realitě lze seriózně uvažovat o tom, že by premiéra vybral prezident, a to dokonce dle svého uvážení. Po volbách v roce 2006 nastal pat, kdy nebylo možné utvořit v Poslanecké sněmovně většinu (což se pak „vyřešilo“ přeběhlíky). Při takové situaci si lze aspoň teoreticky představit, že strany informují Hrad, že se nejsou schopny domluvit a utvořit vládu schopnou získat důvěru, ať tedy pověří sestavením vlády všeobecně uznávanou osobnost, která by za ministry vybrala polovinu pravicově smýšlejících a polovinu levicově smýšlejících jedinců, a takové vládě vysloví důvěru (nakolik by byl takový scénář na české scéně reálný, ponechme stranou). Když si ještě více zafantazírujeme, mohla by se podobná praxe vyvinout v (polo)prezidentský systém, kdy bude ústavní zvyklostí, aby premiéra skutečně vybíral prezident sám dle své líbosti. Toto je příklad korektního způsobu změny ústavních zvyklostí. Pan prezident Zeman však, zdá se, raději užívá spíše politických třaskavin.
Mnozí tento nonkonformní krok schvalují, protože přináší výsledky jim libé. Je legitimní a vcelku pochopitelné, má-li kdo vůči dnes již historii náležející vládě Petra Nečase velké výhrady. Takoví spoluobčané jsou rádi, že je pryč, a všechno je lepší než vláda, která stojí na podpoře subjektu, který nikdo nevolil. Námitka to je v jistém smyslu dosti silná. Je zde vskutku cosi shnilého ve státě dánském (kéž by jen ve státě dánském, Dánové prominou). Nicméně páně Zemanův postup je jen příslovečné vytloukání klínu klínem.
Problém spočívá v tom, že takový postup dost dobře nelze schválit jen ad hoc. Buďto jej schvalujeme, a pak ho budeme muset přijmout, až jej opět použije jakýkoliv budoucí prezident, nebo jej nemůžeme schvalovat ani teď. Máme zde v rukou pootevřenou Pandořinu skříňku, a nebudeme se moci divit, bude-li se v budoucnu rozvírat ještě více. Co budou říkat socialisté, když v budoucnu odmítne pravicový prezident, bude-li jaký, pověřit sestavením kabinetu předsedu ČSSD, protože by sestavil vládu s komunisty, a místo něj pověří svého dobrého známého? Je pravda, že by se jednalo ještě o intenzivnější zvůli než jaké čelíme dnes, ale máme k tomu nakročeno. Milerád si za 20 let nechám tuto chmurnou predikci prezidentské svévole otlouct o hlavu, bude-li jmenování páně Rusnokovy vlády událostí, která v budoucnu nebude mít obdoby.
Je bez debaty, že politické elity selhaly. U pravicových je to teď obzvlášť vidět, o selhání těch levicových se – opět – přesvědčíme ve volebním období 2014-2018 (nebudou-li předčasné volby, což asi nebudou). Nicméně myslet si, že cesta, kterou nás směřuje pan prezident Zeman, je řešením a východiskem, podle mého soudu vyžaduje poněkud menší živost mysle. Když je dnes u nás v rozvratu systém, který stál na relativně hodně lidech, cožpak se můžeme rozumně domnívat, že systém, který se bude opírat o jednoho člověka činícího navzdory všem, co se mu zlíbí, nám přinese stát plný duhy a skotačících jednorožců? Posílení postavení prezidenta Zemana navíc neznamená jen posílení moci a postavení jeho samotného, ale všech, kteří budou následovat. I kdyby byl pan Zeman křišťálově čistý spasitel české politiky – a myslet si něco takového je, nechť se laskavý čtenář nezlobí, velmi naivní – budou takoví všichni, kteří přijdou po něm? Protože vlivu a moci, které si on nyní vydupe, se ti ostatní nebudou chtít jen tak vzdát.
Takové otázky si dnes musíme klást. Přestože jsme zklamaní ze současného stavu, je nemoudré nechat pana prezidenta trhat současné zvyklosti na cáry a zavádět si sám od sebe něco nového. Možná se nám nyní může zdát, že nic horšího být nemůže, ale abychom se nedivili. Současné ústavní zvyklosti klidně měňme, nicméně konsenzuálně, a ne za použití pomyslného semtexu. Dynamitem se nic rozumného ještě nevybudovalo.
Martin Hýsek
