Stavovské divadlo, symbol kulturní důstojnosti, chytil na boku vřed, zdá se. Pouťovou atrakcí s názvem Kupte si kostým se šklebí na turisty i domácí, důstojnost úpí.
Co to znamená? zeptal jsem se prodavačky česky. Nezdálo se, že by mi rozuměla. Ruštinou, kterou nějakým omylem považovala za angličtinu, mi vysvětlila, že vót, túristy, here, foto. How much, říkám, abych jí udělal radost. Neochotně mi pokynula směrem k poutači, kde měla vystavený ceník.
Doprovázel jsem mimopražskou návštěvu, která si chtěla prohlédnout slavné Stavovské divadlo. Celí natěšení chodili už hodinu před začátkem představení kolem nejkrásnější klasicistní budovy v Praze a teď se mě ptali -Prosím tě, co to tady máte? -Kdo? říkám. -No vy, Pražáci!
Z boční strany divadla, v zamřížované zahrádce pod schodištěm, byl jakýsi stánek s rozvěšenými historickými kostýmy a stativy s poutačem, lákajícím k pořízení fotografie v kostýmu před kulisou orloje, opřenou o zeď. Chyběl už jen židovský hřbitov, Kafka a Švejk. Aby byl znásoben pocit dotyku historie, stálo před kulisou vypelichné plyšové kanape.
-Fuj, řekla návštěva, já to neměl říct komu. -To se tu zítra můžou prodávat vojenské papachy a bábušky. Opravdu je na tom Národní divadlo už tak špatně, že se jim vyplatí pronajímat i tak miniaturní prostor? Kolik za to můžou dostat?
Upřímně řečeno, nemám ponětí, proč se musí národní kulturní památka tak potupným způsobem podílet na záchraně rozpočtu divadla, ale měl bych jeden ještě lukrativnější nápad. Kdyby vedení Národního divadla zrušilo scénu Stavovského divadla, mohlo by se v jeho prostorách otevřít kasino. Jen nedaleko odtud, v pozdně barokním paláci Savarin je kasino s poetickým názvem Kartáč. Stavovské by se mohlo přejmenovat na Kartáč II.
Jiří Novotný
