Proč jsem nevolil Daniela Hermana

Jen několik hodin po volbách jsem jako jeden z mnoha obdržel SMS o tom, že se Mgr. Daniel Herman dostal do Sněmovny. Je to příjemná správa a je nutné poděkovat všem, kteří k tomu přispěli. Když uvádím všem, myslím tím zejména běžného „lidoveckého“ voliče, bez něhož by comback KDU-ČSL na politickou scénu byl absolutně nemožný. Poděkovat je nutné také církevním autoritám, které k návratu KDU-ČSL přispěly formou (ne)přímé výzvy, resp. povzbuzení a samozřejmě poděkování patří také „nejvyššímu z nejvyšších“, který výsledek voleb naštěstí vcelku elegantně pojistil.

Daniel Herman ve volebním štábu KDU-ČSL(26. října 2013)Petr Topič, MAFRA

Asi nejsem dobrým křesťanem, ale já si, žel, v politickém spektru voleb 2013 nevybral. O tom, že mi je má politická strana nejblíže, však není nejmenších pochyb. Jedním ze styčných bodů proč jsem se dostal až na okraj takové laxnosti je mj. bývalý ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů, pan Mgr. Daniel Herman. Do Ústavu nastoupil v roce 2010 jako „klidná síla“, velice vnímavý, uhlazený s výtečnou rétorikou a barevností metafor. Nic proti tomu. Naopak, v období druhé vlny boje o výklad dějin byl takový lídr očekáván.

První menší rozčarování jsem zaregistroval koncem roku 2010, kdy se jednalo o žalobách, trestních oznámeních a otázkách souvisejících ve věci bývalého ředitele Archivu bezpečnostních složek, pana PhDr. L. Bukovszkého.  Chápu, že snahou Mgr. D. Hermana byl etalon umírněnosti a nacházení společných cest výkladu dějin s tehdy latentní opozicí. Ta plně ukázala svou zubatou tvář ve formě spojení vybraných zástupců ČSSD s většinou členů Rady ÚSTR na jaře 2013, které vyvrcholilo pučem, na jehož konci bylo nejen odvolání Mgr. D. Hermana, ale ve svých důsledcích ještě několik vrcholných manažerů Ústavu a Archivu, mezi nimiž byla i má maličkost. Ne zcela náhodou v očekávání prvního přírůstku snad také křesťana do naší rodiny.

Druhé nepochopení aktivit Mgr. D. Hermana krystalizovalo ve vybudování si ochranného štítu ve formě (externího) poradního orgánu. Desítky návštěv v Parlamentu ČR, v domnění zajištění stability existence a nerušeného chodu Ústavu a Archivu, spíše evokovaly vážné a naprosto opodstatněné otázky zaměstnanců o tom, zda by se ředitel již neměl skutečně více zajímat o dění v cit. institucích.

Třetím, naprosto nepochopitelným impulsem bylo ke konci roku 2012 ne zcela přiměřené chování ředitele, i když opět uhlazené, vůči tehdejší nově vybrané ředitelce Archivu, paní PhDr. Z. Kukánové, která ve výběru mezi archivní elitou jednoznačně uspěla.

Zajisté, za více než dva roky se stihlo udělat mnoho dobré práce, ale nezapomínejme. Komu bylo více dáno, od toho je více požadováno. V této souvislosti je vhodné připomenout také kontinuální („liturgický“) apel prof. T. Halíka o odpovědnosti politických elit, potažmo lídrů politických stran vůči občanům.

V kontextu tohoto příspěvku se však již nejedná pouze o odpovědnost vůči 250 zaměstnancům Ústavu a Archivu a interpretací tak důležitého fenoménu jako jsou dějiny. Jedná se o odpovědnost naprosto fundamentální a podstatně většího rozsahu, nikoli o sólový únik, na jehož konci je gól do vlastní brány. Jde mnohem o víc, o propojení teoretických znalostí a praktických dovedností z mnoha sfér společenského života (daně, zdravotnictví, kultura, školství, obchod, apod.) zcela nepochybně v rámci křesťanské platformy. Nebude to vůbec jednoduché, ale zůstává věřit, že to Mgr. D. Herman v KDU-ČSL zvládne lépe. Tato kritická reflexe mu snad pomůže posunout se o krok dále a autorovi tohoto komentáře připomene optimistický tón vybraných statí nadčasové encykliky „Pacem in Terris“ s důrazem na proces vytváření obecného blaha. Jsme všichni na cestě, která prozatím nekončí. Bylo by velkou škodou, kdyby tomu bylo do rozhodného dne jinak.

Mgr. Mgr. Ing. Lubomír Augustín
někdejší vedoucí Kanceláře ředitelky Archivu bezpečnostních složek