"Je mi líto hokejistů, kteří zahynuli v Jaroslavli", říká čtenář Petr Adámek z Prahy. Ale pokládá si řečnickou otázku, jak bychom reagovali, kdyby se jednalo o někoho jiného.
Pietní shromáždění na Staroměstském náměstí v Praze k tragickému úmrtí Karla Rachůnka, Jana Marka a Josefa Vašíčka.iDNES.cz
*
Je mi samozřejmě líto hokejistů, kteří zahynuli při neštěstí v Jaroslavli, jako je mi líto všech lidí, kteří zemřeli při neštěstí (jako například 200 obětí na potopeném zanzibarském trajektu).
Nicméně jsem si vymyslel tuto agenturní zprávu: „Při vzletovém manévru na letišti v Jaroslavli se zřítilo letadlo s 45 cestujícími na palubě, vesměs chemickými a farmaceutickými odborníky, kteří směřovali do Minsku na vědeckou konferenci o potírání globálně nejzávažnějších nemocí. Byli mezi nimi i tři mladí čeští chemici, kteří se podíleli na vývoji léku XY, jenž už dodnes zachránil desetitisíce lidí umírajících v Africe na YZ."
Přímo vidím, jak se tato zpráva krčí někde vpravo dole na straně 2 vašeho deníku. Že by se k ní vracel někdo ještě druhý den, je docela iluzorní. Když to srovnám s hysterií (mediální i jinou, včetně vyslání vojenského speciálu a ceremoniálu s vojenskými poctami), která se rozpoutala po úmrtí tří mladých mužů, jejichž přínos lidstvu spočíval v tom, že uměli nejlépe na světě poslat zahnutou holí gumový kotouč mezi dvě tyče, mám pocit, že je svět malinko bláznivý.“
Petr Adámek, Praha
