V neděli si připomeneme výročí atentátu na říšského protektora a spoluautora Konečného řešení Reinharda Heydricha. Připomínat si hrdinství těch, kteří k jednomu z nejstatečnějších činů československého odboje přispěli, je správné. Je však nutné umisťovat tyto odvážné a aktivní lidi, byť zástupně, znovu do koncentračního tábora?
Organizace Post Bellum pořádá výstavu, která má upozornit až na sedmdesát lidských příběhů a osudů těch, kteří se zapojili do pomoci parašutistům, přímým vykonatelům atentátu. Velmi pozitivní myšlenka upozornit na ty, kteří nejsou tak známi jako Gabčík s Kubišem, a přesto by se bez nich čin neobešel, však naráží na jeden podstatný zádrhel, k zobrazení statečnosti a odvahy využívá nacistického mučícího instrumentu – makety koncentračního tábora.
Zobrazení míst paměti, tedy míst, které se významným způsobem zapsaly do dějin, je tématem, kterým se historikové zabývají již řadu let. Stojí před nelehkým úkolem zprostředkovat historii způsobem, který zaujme nové generace narozené v zrychlené době, zavalené informacemi a příležitostmi. A proto hledají nové cesty. Ta, kterou zvolilo Post Bellum, je, domnívám se, nejméně vhodná.
Místo utrpení, koncentrační tábor, je vytržené z kontextu. Je přenesené na jedno z nejrušnějších náměstí v Praze, za rohem se prodává zmrzlina a opodál cinká tramvaj. Naladění na atmosféru doby, hrůzy heydrichiády či příběhy odvážných, v takovém prostředí nelze dosáhnout. Nelze jej dosáhnout i z jiného důvodu. My, kteří jsme měli to štěstí a nacistický teror jsme nezažili, si skutečně nemůžeme ani vzdáleně představit jeho hrůzu. Vzpomínat na utrpení a smrt jezděme do Auschwitzu, Terezína či Ravensbrucku. Život a činy se oslavují jinak.
Odvaha těch, kteří vědomě spojili své osudy s odstraněním druhého muže Třetí říše, je významně devalvována způsobem zobrazení, který z hrdinů činí oběti. Byl sokol Zelenka-Hajský, čtrnáctiletá Jindřiška Nováková či pravoslavný páter Petřek pasivním obětním beránkem nebo aktivním člověkem? Vždyť většina z těch, kteří si je a další, které má výstava zobrazovat pamatují, na ně vzpomíná ne proto, jak zemřeli, ale proč! Proto, že věřili, že konají správně a v solidaritě s širší komunitou. A takovému důvodu sluší jiné místo a jiné zobrazení.
Nezvítězil nacismus alespoň částečně v našich hlavách, když na odvahu svého národa umíme vzpomínat pouze skrze nástroj teroru?A spojíme-li takto hrdinství s bezvýchodností a utrpením, nepokračujeme v tom, co chtěli nacisté Čechům heydrichiádou sdělit – vzdejte se, nic se vám nestane? Nepotřebujeme i nyní tváří v tvář novým výzvám a podobám hrdinství spíše naději a ocenění těch, kteří konají, než hrozbu mocí a bolestí?
Klára Kalibová, autorka je právnička
