Karlíkova hysterie – případ pro Chocholouška

Paříž je psychicky na dně. Vzpamatovává se z atentátů, které otřásly společností tak, že povánoční slevy nikoho nezajímají, a s depresí zůstávají lidé doma. Každé houkání sirén vyvolává pocity úzkosti a podezření, že se něco děje.

I v tomto psychicky svíravém období, jsme si ale našli berličku a pozitivní světýlko na konci tunelu. Jedinou kratochvílí se nám totiž stala honba za Charliem. Od středy vstávám mezi pátou a sedmou. Hned ve středu, kdy šílenství vypuklo, jsem pravidlo hrubě podcenila a vstala v půl sedmé. Naivně jsem se domnívala, že mám ještě šanci. Spolubydlící mě ujišťovala, „…vždyť přece Pařížani vstávají pozdě.“ Omyl. Vidina, že ho mají doma, je vyhnala opět do ulic a to klidně před šestou.

Hysterie prvního dne, kdy opravdu za patnáct minut, jak říkal jeden trafikant, nikde v Paříži ani na předměstí není, byla potlačena nadějí, že máme počkat do zítra. Tohle přeci nemohl být ten milión resp. tři resp. pět milionů výtisků? Nebyl, distribuce pokračuje a tisk taky. Čtvrteční vstávání bylo o mnoho lepší. Ve čtvrt na šest. Snad i s vidinou úspěchu, ale hlavně s již nabytou znalostí terénu. Jdu na jistotu, nenápadná trafika na boulevardu Diderot. O ní nikdo neví. Před šestou jsem tam. A první. Až tam zjišťuju, že otevírá ve čtvrt na osm. No, nevadí, když už jsem tam. Za chvíli přicházejí další a další spolučekající.

Madame, pořadové číslo tři, ve čtvrt na sedm dostává flashnews, že na nádraží Gare de Lyon právě VYPRODÁNO. Burcujeme se, náš trafikant přece ještě neotevřel. Navíc skrz železná vrata vidíme balíky s novinami, v kterých je jistě taková stovka Karlíků. Je tři čtvrtě na sedm, naše fronta čítá tak pětadvacet lidí. A je to tady! Na kole se k nám řítí sám, ó můj/tvůj bože, trafikant. Adrenalin stoupá. Za chvíli mi ho prodá (jsem přece první ve frontě) a budu ho mít v celé své zelené kráse. „Už došel!“ Ještě ani nesesednul z kola! Jak to? „Prostě není!“ Konec diskuse.

Trafikant otevírá svůj krám, lidé trochu zklamaně (ale ne tak moc, je tu přece vidina dalšího dne) odcházejí. „Mám to tady pro vás. Možná by Vás to zajímalo,“ obrací se na prodejce muž v klobouku a dlouhém kabátě. Zpod něj vytahuje dvě stará čísla Charlie Hebdo. „Hm, aha, no tedy…Víte co, pojďte dovnitř!“ Odpovídá se zaujetím trafikant a nás vyhání: „Nemám!!“ Nevadí, tady égalité tedy moc neprošla.

Ani druhý den jsem neuspěla, nálada trochu klesá. Je pátek, třetí den od spuštění distribuce. Buď to dnes prubnu, nebo absolutně projedu. Vstávání v šest, to není nejlepší, ale ještě není nic ztracené. Musím rychle zvolit taktiku. Na Lyonské nádraží, kde sice včera byl, ale hned vyprodaný, to už je asi  marné. Takže kam. Asi tedy Bastille. Je tam hned několik trafik po celém kruhovém náměstí. Nasedám na Vélib‘, naštěstí není moc provoz a jsem tam hned. Projíždím kolem prvního kiosku, fronta tam je, tak deset lidí, a je ještě zavřeno. To vypadá nadějně. Další dvě trafiky přes přechod jsou sice otevřené, ale hlásí „NO CHARLIE“.

Raději dotazem neprovokuji. Stojím tedy ve frontě, v které nás je za chvilku tak třicet. Kolem půl vidím, jak lidé odnaproti odcházejí od trafiky s něčím zeleným. Tak že by? Napětí stoupá, hysterii všichni potlačují. Skutečně! Běžíme přes přechod (děláme, že nic) a za chvíli ho schovávám (tak se to tady přece dělá) pod kabát. Striktně jen jeden exemplář pro každého. Sakra…ještě potřebuju schrastit čtyři. Strategie říká nevzdat to a zkusit ještě další trafiky. Daří se, i když vždy jen po jednom. „Non, madame, uniquement un seul!“ 

Vracím se domů, mám tři úlovky. Zároveň trochu klesá adrenalin, už to není takové vzrůšo. Napadá mě stavit se jen tak zkusmo v trafice z předchozího dne. „Máte Charlie, prosím Vás?“ ptám se. „ Eeue, ano…mám,“ skoro mi šeptá trafikant (v obchodě jsme sami dva).  „Jeden Vám dám. Schovejte to ale do tašky a nikomu to neříkejte!“ Vytahuje noviny ilustračně z podpultu. Říkám si, že v Paříži je teď snadnější sehnat drogy nebo zbraně, než Charlie Hebdo. 

Takže mi zbývá sehnat poslední kus. Černou tašku se čtyřmi výtisky svírám pevně k sobě, ještě je tma, tak aby mě snad někdo nepřepadl, napadá mě paranoidně. Vezmu to k metru Reuilly-Diderot. Trafika otevřená, před ní stojí tak deset lidí, ale prodejce nikde. „Šel na kafe,“ říká mi paní přede mnou. Aauu, v této dramatické chvíli??! Neztrácíme optimismus ani naději. Stejně máme všichni od 7.ledna sníženou hranici soustředěnosti. Takže se nelze soustředit ani na to, aby se někdo z nás naštval. Madame přede mnou se snaží vykládat vtipy. „A vůbec nejlepší trafikanti jsou ti z Maghrebu. Úplně odmítli Charlie Hebdo prodávat,“ hurónsky se sama sobě směje. Monsieur s pejskem, který stojí za mnou, provokativně vytahuje posledního Karlíka z tašky.  „Potřebuju ještě jeden. Pro něj,“ ukazuje na psa. Trafikant přichází, fronta se dává do pohybu. Všichni chtějí jen to jedno. I na mně došlo. Než stačím zaplatit, chlapík za mnou mi něco podává. „A tady ještě něco pro Vás, když byste potřebovala.“ Aha, …vizitka, Frédéric…psycholog! Tak to je přesně pro mě. Evidentně jsem případ pro Chocholouška.

Marie Sýkorová, spolupracovnice Čro, Paříž, 16.1. 2015