Sebereflexe: Může konzervativec sáhnout k násilí?

Teroristický čin norského psychopata je obrovskou tragédií pro norskou demokratickou levici. Na ostrově, kde měla letní tábor mládežnická organizace sociálně-demokratické strany, možná zahynulo několik budoucích premiérů, ministrů, myslitelů či novinářů norské levice. Tato tragédie je ovšem pohromou také pro konzervativní pravici v Evropě, protože tento vrah se k jejím myšlenkám hlásí a v očích veřejnosti je může velmi zdiskreditovat.

Předtím, než jsem se dozvěděl, že tento fanatik byl mnohaletým členem nejsilnější norské pravicové strany a funkcionářem její mládežnické organizace, jsem ve svém blogu na základě informací o tom, že jeho (již někým zrušený) facebookový profil byl založen pouze pět dnů před tím, než byl tento čin spáchán, spekuloval o tom, že to může být právě rafinovaný útok na konzervativní pravici v Evropě. (A třeba je, ale nyní předpokládejme, že není).

I se zveřejněním jeho šíleného manifestu je nyní jasné, že v mnoha věcech tento masový vrah má shodné myšlenky s konzervativci, křesťany a pravicově smýšlejícími lidmi. Už před časem – kdy jsem začal vnímat problematiku multikulturalismu, islamizace Evropy a nefunkčnosti Evropské unie, mě napadlo, že je jen otázkou času, než se objeví nějaký nový Hitler, který bude chtít muslimské menšiny z evropských zemí vyhnat podobným způsobem, jako to dělal Hitler s Židy. V souvislosti s islámským terorismem (tehdy, když jeden fanatický pastor z USA chtěl veřejně pálit Korán) mě rovněž napadlo, že se začnou vyskytovat také křesťanští teroristé (fundamentalisté a extrémisté – ti skutečně nebezpeční). Asi se tak již stalo.

Souhlasím s názorem publicisty Jana Schneidera, který uvedl v článku na portálu Česká pozice, že nyní je na čase, aby evropská konzervativní pravice jasně odsoudila tento čin a vyjádřila se v tom smyslu, že takovéto násilné řešení problémů, na které dlouhodobě upozorňuje, důrazně odmítla. Souhlasím, že bychom s tím opravdu neměli mít žádný problém.

Je zřejmé, že člověk konzervativní a pravicový – který se hlásí ke svobodě jednotlivce, vládě práva, ke křesťanským kořenům atp. jasně odmítne teroristické útoky ve jménu těchto hodnot. Ovšem rád bych se zamyslel i nad tím, v jakém případě konzervativec, křesťan, pravičák může sáhnout k násilí.

Samozřejmě v případě, že jste držitelem nějaké zbraně (pistole, nůž, automobil), tak je pochopitelné, že se budete bránit, pokud vás někdo napadne nebo se bude chtít zmocnit vašeho osobního vlastnictví. Ale to s ideami konzervatismu ani tak nesouvisí. Dále je tu příklad americké revoluce z 18. století – tam běžní Američané sáhli k násilí, aby mohli žít svobodně a právě podle konzervativních, křesťanských ale i pravicových hodnot. A třetím případem je ozbrojený odboj – nyní mám na mysli především ten třetí a konkrétně skupinu bratří Mašínů – pokud je mi známo, tak i oni jsou křesťany, konzervativci a pravičáky – a také zabili – v sebeobraně před zločineckým režimem – za konzervativní hodnoty a ideály – svobody, demokracie a vlády práva. Ale také je ještě čtvrtý případ – kdyby například (čistě hypoteticky) vyhlásil Irán západnímu světu (Evropě, USA, NATO) svatou válku a člověk (s ideály konzervatismu, pravice a křesťanství) vyrazil v barvách armády své země chránit západní civilizaci (tu klidně včetně pokojných muslimských občanů západních zemí, kteří respektují její zákony, kulturu a tradice), tak by také bylo v pořádku, že konzervativec sahá k násilí.

Je ale taky dost možné, že mnozí konzervativci dnešní doby by mohli dnešní faktické vlády (na mezinárodní úrovni pokusy o vytvoření globální vlády ze strany OSN, na evropské o kontrolu a regulaci ze strany Evropské unie téměř všeho, na národní úrovni vlády zákulisní mafie a na regionální samozřejmě vlády místních mafií či stalinistů) považovat za zločinecký současný režim a mohli by sáhnout po zbrani. Tady bych viděl obrovské dilema. Ovšem na rozdíl od norského masového vraha by radikálové tohoto typu spíše útočili – ne na bezbranné mladé lidi a jiné civilisty – ale spíše na představitele politické moci, šéfy mafiánů či na zasedání například skupiny Bilderberg nebo samotné sídlo OSN či třeba Evropské komise.

Myslím si, že tato událost je určitou sebereflexí pro konzervativní pravici i v tom smyslu, že bychom se měli více snažit věci ovlivňovat tím, že budeme zakládat vlivná občanská sdružení, mediální portály, vstupovat do demokratických politických stran – více řešit problémy společnosti v parlamentu či na vládní úrovni.