- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Lidé si již v dětském věku vybírají své vzory. A právě prezident (nebo třeba policista atd.) je hlavním z nich. Snad každé aspoň trochu ambiciózní malé dítě si někdy přálo být prezidentem. „Až vyrostu, budu pan prezident,“ říkají rodičům. Prezidenta u nás i dospělá populace do značné míry bere jako vzor. Češi si až naivně myslí, že prezident je nějaký spasitel, a když tam bude slušný a morálně vyspělý člověk, i druzí se snad začnou chovat tak, jak by se na vyspělou a demokratickou zemi slušelo. Určitě je to i námět pro nějaký výzkum, v němž by se zkoumaly korelace mezi morálními kvalitami prezidenta a morální vyspělostí daného národa během jeho pobytu ve funkci, případně i krátce po ní.
Prezident podle mého názoru tedy musí být spíše takový „volený král“ (nebo královna). Zkrátka ctnostný člověk, který půjde celému národu (a třeba i těm ostatním) příkladem. Měl by to být ten nejslušnější, nejkvalitnější a nejschopnější člověk v zemi. A toho bychom si z nás 10,5 milionů měli vybrat. A je pak otázkou, proč se zrovna Češi tak moc potřebují upínat k onomu tatíčkovi prezidentovi. Někdo by za tím hledal Freuda, jiný zase chybějícího Boha. Ale třeba je za tím jen ona tradice vycházející z naší historie – sv. Václav, Karel IV., Jiří z Poděbrad, Tomáš G. Masaryk či Václav Havel.
Otázka je, nakolik je výběr toho nejctnostnějšího z nás, té skutečné hlavy (ale snad i srdce) našeho národa jen marketingovou bitvou zákulisních hráčů za spolupráce médií a výzkumných agentur. Nicméně máme před sebou ty nejúspěšnější z vybraných a teď půjdeme volit…
Publikováno v Psychologii dnes 1/2013 a také na http://miroslavnavrat.blogspot.cz.
Další články autora |
Rodiče budou jistě souhlasit, že vybrat tu správnou dětskou chůvičku je občas dost fuška. Abychom vám pomohli s rozhodnutím, naše dvě redaktorky...