Píše se rok 2015 a svět zažívá další svatou válku. Omyl? Nikoli!
Kdo neslyšel či nečetl o džihádistech, jako by v dnešní době nebyl. Stačí jen občas nakouknout do novin, rozkliknout zpravodajský server na internetu nebo zapnout televizi, neunikneme tomu. Pokud média zrovna nedémonizují Putina, nerozebírají perly pana prezidenta ze všech možných i nemožných úhlů anebo když nás pan Ovčáček nezásobuje svými sofistikovanými přežblebty, ze všech stran se na nás valí uřezané hlavy. Smrt, vražda, poprava, masakr, brutalita, teroristé. Jako by se novináři ve škole nenaučili jiná slova. Palcové titulky doprovázené muži s americkými samopaly (kde se asi stala chyba?), výhružná černá vlajka, popřípadě nebožák v oranžovém mundúru. Novináři se pohybují na tenkém ledě mezi morálkou a odporným hyenismem. Oběti nelítostných radikálů jsou tak vystaveni dvojímu zhanobení: nejprve naživo před kamerou, poté ve sdělovacích prostředcích. Tito lidé přicházejí o právo důstojně zemřít. Nebudu zde mluvit o nevýslovné krutosti tohoto uskupení, o tom si přece dokážeme udělat obrázek my sami. Důležitější je ve vztahu Evropy a islámu věc docela odlišná. Podle mého názoru ISIS, možná nechtěně, propagují právě média.
Proč? Videa džihádistů mají hned dvojí účinek. Ten první nejspíš každý zažil na vlastní kůži: strach, hrůza, znechucení, bezmoc, vztek, vášně. Získáváme pocit, že ISIS je všude a že řada bude na nás. Z proslovů současné mediální celebrity, známé pod jménem Džihádista John, vyplývá, že nás čekají velmi krušné časy, nikdo není v bezpečí. A o to jim právě jde. Zasít semínko strachu, šířit děs a hrůzu, podkopávat společnost. Vražda jednoho člověka, Evropana či Američana, téměř online, navíc tak nemilosrdným způsobem nás zasáhne víc, než když se dozvíme, že byli zabiti jacísi Syřané (kdo si troufne ukázat na mapě Sýrii?), které ani neznáme jménem… je logické, že ztrácíme zdání jistoty. Vždy jsme měli za to, že naše země je bezpečná a že tyto věci se týkají pouze nějakých křováků kdesi v Africe či bubáků v černých hábitech, které jsme znali z románu Bez dcerky neodejdu. Připadalo nám to tak daleko a najednou je to tak blízko, hřejivá iluze bezpečí se rozplynula. Není to skvělá kampaň? Jejich „poselství“ se šíří raketovou rychlostí, aniž by jen hnuli prstem.
Druhý účinek má však daleko fatálnější důsledek. S každým novým videem to víc a víc bije do očí: ta kvalita obrazu, podmanivá hudba, střih, detailní záběry na obličej ubožáka kráčejícího na smrt, oči džihádistů vyzařují výraz nezpochybnitelné spravedlivosti, jejich nažehlené uniformy,… Jako by se člověk díval na nějaký nový hollywoodský trhák. Ale toto není film. Toto je realita. Zní to naprosto šíleně, ale tyto „výtvory“ dokáží přilákat k ISIS nové členy. Slýcháme o tom téměř dnes a denně – mladí lidé, často i dívky se dobrovolně vydávají do náruče Islámského státu a jsou odhodlaní bojovat za skvostnou slávu toho nejúžasnějšího náboženství – islámu. Když poznají skutečnost, je už příliš pozdě.
Mediální hony na islám ale odnášejí také, světe, div se, sami muslimové. Znáte přece veřejné mínění – islám je zlo, všechny islamisty je potřeba odeslat do věčných lovišť. Toho se na nás dopouštějí média. Vnutí nám zkreslenou představu a horlivě ji propagují. Náboženství, ať už je to již zmíněný islám, či křesťanství, buddhismus a další, není špatné. Víra stmeluje lidi, díky náboženství máme nádherné kulturní a historické památky (Mozart by nikdy nesložil Requiem), víra nám dává řád, morální pravidla, naději a jistotu. Náboženství není zastaralou záležitostí, jak si mnozí myslí. Náboženství tady bylo už od počátku – proč se má něco, co očividně fungovalo po tisíce let, měnit právě teď, v 21. století? Copak jsme tak vyspělí, že se nepotřebujeme o nikoho opřít?
Problém je v tom, jak se náboženství vykládá. Koránu se nesmí vydávat v jiném jazyce než v arabštině, mohou tedy vzniknout mnohá nedorozumění. Spousty muslimů žijí v poklidném životě, jsou oddaní Bohu a ideologie Islámského státu jim je cizí. O nich si však v novinách nepřečteme. Zamlčuje se i skutečnost, že ve středověku byli muslimové na vyšší úrovni než my, Evropané. My jsme se tu váleli ve špíně a blátě, zatímco Arabové se honosili voňavkami, pyžamem, myli se, nosili kalhoty, zabývali se astrologií, zeměpisem, medicínou, matematikou, překládali antická díla, která se u nás ničila, hojně obchodovali. Pak se ale spojila dvě královská veličenstva, Isabela Kastilská a Ferdinand Aragonský, a vymýtila do základů arabskou kulturu na Pyrenejích. Inkvizice, na 2 200 upálených… a pak že jsme my Evropané mírumilovní.
Každé náboženství má své stinné stránky. Všude se mohou vyskytnout ti, kteří zneužijí náboženství ve prospěch moci. Bohužel právě o nich se nejvíce mluví.
