Komenského sady znám jako své boty. V dětství jsem si v nich hrála od rána do večera, později jsem tu randila (hlavně večer), teď sem chodím především na procházky relaxovat se svým brabantským zlatíčkem. Mám k nim opravdu vřelý vztah. Možná až moc.
Včera jsme venčily v Komenského sadech. Hned na první křižovatce jsme potkaly paní Jorkšírovou. Zatímco její mazlík vesele proháněl naše dvě dámy v nejlepších letech, daly jsme řeč. Paní Jorkšírová se hned zpočátku přiznala, že v Komenského sadech se prochází asi po patnácti letech. Bydlela v jiné části města, pak se sice přestěhovala zpátky, ale na procházky v parku neměla dřív čas. Když se konečně vrátila na místo svých dětských her a prvních rande, pocity má smíšené. Pamatuje si vysokou klenbu stromů, pískoviště s houpačkami i ten památník, který jakoby našel díru v čase a kouká na nás spatra teď stejně jako před patnácti lety. Čekala ale taky nějaké změny - sportovní haly možná získaly nový kabát, ale upřímně řečeno, kdo by to dneska ještě poznal, laviček neubylo, ale ani nepřibylo, nejsou pohodlnější, hezčí, ba ani reprezentativnější, jsou jen barevnější díky pseudoumění sprejerů neumětelů. A sednout si na ně vyžaduje odvahu bojovnice Xeny nebo nezničitelný superobleček Iron Mana.
S paní Westíkovou jsme se snažily park bránit. Zavděčí se totiž všem – ráno sportovci provozují slalom mezi spadanými větvemi, dopoledne maminky s dětmi piknikují na trávníku plném pet lahví a sáčků od chipsů, odpoledne bruslaři vymýšlejí nové figury na spadaném listí z loňska, podvečer pejsci aportují zapomenuté spodní prádlo a večer milenci pozorují omámeni vůní planě rostoucích růží mihotající se světélka coby odraz zapadajícího slunce v prázdných lahvích od vína. Tak vidíte, každý si tu najde své.
I paní Jorkšírová nakonec našla potěchu svého srdce i oka, to když zrakem spočinula na upraveném nábřeží kolem řeky Ostravice. To tu opravdu před patnácti lety vypadalo jinak, vlastně vidět tenkrát řeku znamenalo proklestit si cestu divoce rostoucími houštinami. To dnes není třeba, ale přesto se k samotné řece odváží jen málokdo, nehrozí sice škrábance křovinové, ale kdo by riskoval jehlu zabodnutou přinejlepším v podrážce boty?
Tak nevím. Park zřejmě vypadá podle toho, jací lidé do něj chodí. Nebo podle toho, jací lidé se o něj starají. Pokud se o jediný zelený kout oddechu a zábavy v centru třetího největšího města v republice vůbec někdo stará.
