Cestou na plovárnu jsem vyslechla rozhovor dvou dam, které ověšené igelitkami s ručníky a nafukovacími lehátky směřovaly taktéž za vodou a osvěžením. Jedna z nich si stěžovala druhé, že její dcera včera nechala na ručníku u vody mobil a bezstarostně šla na tobogán. Samozřejmě, že když se vrátila, nebylo po mobilu ani památky. A co si prý myslela, že je někde v cizině? Že může nechat ležet mobil volně bez dozoru a on tam zůstane?
V novinách jsme si pak přečetla, jak skupině U2 Pop Tarts, která ještě v sobotu prožívala svůj sen na pódiu s U2, vykradli zkušebnu. Dobře jim tak, co čekali – respekt a sdílenou radost? Vzpomněla jsem si na reportáž z oblastí povodní, v níž si postižení obyvatelé posteskli, že jim lidé z nedaleké vesnice odnášejí věci, které si nechávají usušit na hromadě před domem. Jenže oni jim evidentně přece jen pomáhají s odklízením následků, je třeba jim za to být vděčný.
Sama si dobře pamatuju na okamžik, kdy jsem v poloprázdném obchodě sahala pro peněženku, ovšem místo ní jsem ve své kabelce nahmatala ruku chlapíka, který se na mě drze a provokativně díval. No, příjemné to opravdu nebylo, zvlášť když jsem si byla naprosto vědoma toho, že v případné slovní přestřelky (na fyzickou opravdu nemám) bych vyhořela jako fakule – s tak bohatým slovníkem sprostých slov a nadávek se snad musíte narodit.
Nedávno se manžel vrátil z Velké Británie, kde byl na pracovní stáži. Vyprávěl mi o prostorách pro zaměstnance, v nichž volně ležely notebooky a ze stěn nezíraly bezpečnostní kamery, o nezamčených kancelářích s osobními věcmi volně položenými na stolech (možná byly přilepené k deskám, jenže to můj muž opravdu nezkoušel). Představa parků s lehátky k pronajmutí, která tam nepřikovaná k zemi dvoumetrovým řetězem zůstávají i přes noc, se mi zdála už trošku přitažená za vlasy a ooblečení vystaveném přímo na ulici bez poplašných ochranných systémů? Jo, to určitě. Jenže to o pokladnách self-check, na kterých si sami můžete namarkovat a zaplatit své zboží, jsem mu uvěřit musela, protože jsem si je sama vyzkoušela. A málem jsem ve výdeji bankovek zapomněla 10 liber, ale mladý muž ve frontě za mnou mě na bankovku dole v kastlíku upozornil.
Jistě – všude žijí jenom lidé. V Anglii jednoho studenta okradli přímo v rodině, ve Francii kolegyni zase ve výtahu na Eiffelovku. Ovšem z kavárny v La Defense za mnou číšník běžel několik desítek metrů se zapomenutým šálem a v Hyde Parku jsme nechali všechny své věci včetně dokladů ležet mezi piknikujícími angličany volně v trávě, zatímco jsme se osvěžovali ve fontáně princezny Diany. A po návratu hádejte, co. Byly tam. Jasně, doma to ale zkoušet nebudeme.
