Za práva se pral, leč na povinnost...

Jsem přesvědčen, že byla porušena moje práva. Tak takto slyšíme mnohé jedince hovořit velmi často. Přičemž následuje obsáhlý popis toho, jak se za svá práva bude srdnatě bít a jak to požene až do Štrasburku. Nikomu nechci brát možnost domáhat se svých práv, je-li přesvědčen, že byla porušena. Ale jak rád bych stejně často slyšel - jsem přesvědčen, že já jsem nesplnil svou povinnost. Toho se ale asi nedočkám. Svá práva zná každý. Ovšem nejlépe je znají ti, kdo nejméně plní své povinnosti - ba dokonce bych řekl, že znalost práv je pro tyto lidi součástí základního vzdělání. Oni totiž samotnou svou existenci zakládají na tom, že na ostatních vynucují svá domnělá či skutečná práva a zároveň se za každou cenu snaží vyhnout své povinnosti.

Již před mnoha lety člověk zjistil, že sám nemá šanci na přežití a začal se sdružovat do tlup, které měly přežití usnadnit. Vznikaly prvopočátky lidské společnosti - na čempak stála taková společnost? Na nepsané dohodě - kdo chce brát, musí dát. Každý člen tlupy měl své povinnosti, které odpovídaly jeho schopnostem - teprve po splnění svých povinností mohl žádat ze společného díl adekvátní tomu, na kolik ke společnému přispěl. Již v pravěku přišli na to, že není možné vydržovat příživníky, kteří povinnosti neplní, ale brát by chtěli. Ono vysvětlení je velmi snadné - množství zdrojů bylo tehdy neuvěřitelně omezené a tudíž potenciální pokus o příživnictví existenčně ohrožoval celou tlupu. Taková tlupa reagovala jednoduše - dotyčného hnala za devatero řek a devatero luk, kde jej čekala jistá smrt. Pud sebezáchovy příživychtivého rychle donutil hříšné myšlenky zahnat a začít makat.

Společnost se vyvíjela, nicméně onen základní princip - kdo chce brát, musí dát, vydržel takřka nezměněn. Poté však přišel řetěz kritických událostí, ukončený druhou světovou válkou. Válkou, ve které nacisté naprosto zvráceným způsobem prováděli zvěrstva, o kterých se dodnes špatně píše. Nacisté byli poraženi a svět byl přesvědčen, že něčemu takovému musí pro příště zabránit. Byla ustavena Organizace spojených národů (tehdy skvělý nápad, bohužel po letech neakceschopná a zkorumpovaná klika) a byla přijata Všeobecná deklarace lidských práv. Krásná lidská myšlenka, bohužel z dnešního pohledu nedotažená do konce. Deklarace byla samozřejmě ratifikována všemi státy (byť samozřejmě mnohé režimy nikdy neměly v plánu ji považovat za cokoliv více než cár papíru) a vstoupila v platnost. Snad poprvé v lidské historii byly legislativně odtrženy povinnosti od práv. Povinnosti sice zůstaly, nicméně jejich neplnění neznamenalo ztrátu práv - čehož velmi rychle využili jednak různí příživníci, ale také lidé, kterým říkám pseudohumanisté - tedy lidé, kteří bojují za lidská práva jedinců, kteří závažným způsobem neplní své povinnosti.

Chcete uvést do očí bijící příklady? Nemusíme chodit daleko - známá aféra Vsetín. Ačkoliv dotyční byli lidé žijící na náš úkor, neplatili, co využívali a tím společnost poškozovali, přesto se dožadovali stejných práv jako my, kteří své povinnosti řádně plníme. Žádali byty, žádali ledacos jiného. A milí pseudohumanisté byli rychle připraveni jít do akce - jejich argument byl jednoduchý - ti lidé mají právo. Ba dokonce se našly i takoví, kteří vystěhování neplatičů a darebáků srovnali s deportacemi prováděnými nacisty. Hanba!! Přestože se mnozí snaží, díky systému práv nevázaných na žádnou povinnost tento typ lidí velmi dobře přežívá na náš úkor - pravidelná výplata dávek budíž toho důkazem. Kdokoliv se ozve (a oprávněně, koho by bavilo neustále dřít, aby jiný mohl dostat složenku?), je razantně umlčen - oni přeci mají právo. Přejdeme dále - nedávno jsme byli jednou takovou pseudohumanistickou sešlostí kritizováni, že vězni nemají, co by mít měli. A i když vězni jsou ti, kdo společnosti uškodili, chtějí tito lidé, abychom jim přiznávali stejná práva jako máme my slušní. Důsledkem jsou věznice-hotely. Je libo fotbálek, šachy nebo snad rádi čteme? Nic není problémem, vše zajistíme - máte přece právo. Že jste kradli, znásilňovali či dokonce vraždili. Nevadí - vaše právo je více než váš zločin, i kdybyste půl města vyvraždili. Nedivme se pak, že se někteří do basy tak rádi vrací. Není tam tak špatně - akorát se nesmí chodit ven, a to mnozí v manželství nemohou taky, tak co.

Kdysi platilo - kdo chce brát, musí dát. To jsme dnes odourali a z brát jsme udělali právo. Jednže když chceme brát, musí někdo dát. A když někdo bere, aniž by dal, musíme donutit jiného, aby dal o to více. Čili právo jednoho je vykoupeno povinností jiného, což mi nepřipadá správné. Taky se jednou může stát, že těch, kdo dávají, nebude dostatek - vždyť máme svá práva. A že je pak nebude mít kdo zajistit, to snad nebude takový problém, ne? Ti, kteří své povinnosti dodržují řádně, paradoxně mají stále méně práv.

Lidská práva a práva obecně jsou krásným a humánním výdobytkem lidstva. Jenže lidé jsou různí - slušní i neslušní. Jenže systém, kde mám právo a nemusím dodržovat povinnosti, nahrává těm neslušným. Oni to vědí a systému využívají, seč jim síly stačí. Česká republika a Evropa obecně má dnes ještě možnost, jak situaci napravit. Žádné z práv není třeba rušit, jen mnohé z nich by bylo záhodnou podmínit - dosavadní formulace "člověk má právo..." se pouze nahradí formulací "člověk má právo ..., jestliže splní ....". Pro slušné lidi tohle nebude nejmenší problém - oni dobře vědí, že chtějí-li brát, musí dát. A že se to nebude líbit neslušným a těm, kdo si udělali živnost z prosazování práv a vyhýbání se povinnosti? No proto bychom to přeci udělali...