Pomáhejme nejprve doma!!

Neštěstí bohužel nechodí po horách, ale po lidech. A tak se skoro denně dozvídáme, kde se zase objevily rozsáhlé záplavy, kde udeřila tsunami, kde hurikán, kde spadl most, kde krupobití zničilo úrodu, kde zuří válka, kde... A tak by se dalo pokračovat snad do nekonečna. A téměř okamžitě po záběrech inkriminovaného místa postiženého pohromou se vyrojí různé nevládní neziskové organizace pořádající různé sbírky, které mají dotyčným nějakým způsobem  pomoci. Ne, v žádném případě nechci říci, že je na tom něco špatného. Ale - položím otázku - neměli bychom si napřed vyřešit domácí problémy a zajistit, aby ti, kdo potřebují pomoc u nás doma, byli uspokojeni a bylo jim pomoženo? A věřte mi, že takových lidí je u nás stále více než je záhodno... 

Dívejte se kolem sebe! Já to činím a vidím spoustu lidí, kteří mají různé problémy. A přitom mnohé z těchto problémů mají jen a pouze proto, že jsme něco neudělali. V České republice je velké množství lidí, kteří jsou z různých důvodů odkázáni například na invalidní vozíček. Žijí mezi námi a přesto se musejí potýkat s mnoha omezeními. A tato omezení jsou přitom jen a pouze technického charakteru - takový nástup do dopravního prostředku, návštěva mnohých úřadů či pouhý přechod cesty z jedné strany na druhou - to vše může pro vozíčkáře být noční můrou a problémem, který může zvládnout jen s pomocí ochotného spoluobčana. Jistě, máme si pomáhat a taková pomoc patří k záslužným lidským činům. Ovšem většina vozíčkářů by spíše než lidskou pomoc ocenila, kdyby byly provedeny úpravy, které by jim překážku umožnily překonat vlastními silami (srovnejte si to s mnoha zdravými, jejichž životním krédem je neudělat nic, co za ně může udělat někdo jiný). Získají tak pocit soběstačnosti, roste jejich sebevědomí. Kde je problém? Nejsou peníze potřebné k přebudování budov na bezbariérové, případně na nízkopodlažní tramvaje či nájezdy na chodníky.

Ovšem nejsou to jen vozíčkáři, kdo potřebují naši pomoc. Už mnohokrát byla v televizi či jiným médiích avizována sbírka pro (většinou) děti, které nutně potřebovaly lékařský zákrok v zahraničí, zákrok, který české zdravotní pojišťovny nehradí. Nikdy bych se nechtěl dostat do situace, kdy život mého dítěte záleží jen na tom, zda dokážu "vyžebrat" dost peněz. Neskutečné ponížení, neskutečný stres a strach, to je to, co musejí rodiče a další blízcí prožívat. Jako by nestačilo samotné utrpení, které nemoc do rodiny přináší. Kdo poznal, ví, o čem mluvím, kdo nepoznal, přeji mu, aby to tak i zůstalo. Operace přitom nejsou až tak drahé - pro stát či zdravotní pojišťovnu není několik milionů žádný balík. Ovšem pro jednotlivce, a to i se slušným příjmem, je to neřešitelný problém, umocněný často výraznou časovou tísní. Kde je problém? Nejsou peníze potřebné k tomu, aby se bez potíží dalo zajistit operace či jakoukoliv jinou potřebnou léčbu všem potřebným.

Jsou nemoci, které jsou závažné a na pacientovi zanechávají výrazné stopy, ať již fyzické či psychické. Zdravý člověk se vám před očima mění, až se z něj stane člověk plně závislý na pomoci okolí, člověk neschopný se o sebe postarat, člověk, který dokonce nezvládá ani základní úkony. A přesto jsou mezi námi lidé, kteří odmítají dát svého blízkého do různých ústavů a rozhodnou se, že se o něj postarají. Je to práce nelehká, navíc přinášející výrazné utrpení. A co více, jedná se o stav často na mnoho let a dotyční lidé obětují podstatnou část svého vlastního života, obětují svou seberealizaci, obětují své zájmy. Tato ohromná oběť však kromě strádání duševního přináší také strádání finanční - příspěvky těmto lidem jsou výsměchem, neskýtají ani základní možnosti pro důstojný život pečovatele. A co více, až přijde čas a pečovatel se dostane do věku, kdy je normální požádat si o starobní důchod (už tento termín sám je ponižující, nemyslíte), je mu důchod vyměřen z velmi nízkého přijmu - je tedy velmi nízký. Dotyčného tak nečeká blažené a důstojné stáří, ale živoření. Kde je problém? Nejsou peníze potřebné k tomu, abychom pečovatelům a nemocným zajistili vše potřebné.

Peníze, které ročně stát vydá za humanitární pomoc cizím státům, jdou do miliard. Za soukromé dárce mluvit nemohu, peníze jsou jejich a já mohu pouze říci, že osobně bych pomohl doma. Ale za stát mluvit mohu, tyto peníze jsou veřejné a mají sloužit veřejnému blahu. A přestože mi může být obětí záplav, tsunami či války, případně nemocných dětí z Iráku či Kosova, líto, to je asi tak vše, co mohu říci. My sami máme potřebné a na prvním místě chci pomoci jim. Opravdu je někdo takový cynik, aby s chladnou hlavou poslal naše peníze do ciziny a tady se s chladnou hlavou díval na to, jak žijí zdejší potřební? Ovšem chápu, že taková pomoc je více vidět. Ovšem je to o prioritách. Máme dvě možnosti - buď budeme podporu dělat okázale a pro svět nebo budeme podporu dělat pro své blízké, sousedy a spoluobčany...

Volím druhou možnost...