Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu říká, že komunistický režim byl zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný. Myslím, že s tímto tvrzením může každý slušný člověk do slova a do písmene souhlasit. Bilance komunistického režimu hovoří jasně - stovky mrtvých, tisíce pronásledovaných, perzekuovaných a zavřených. Již tato čísla by stačila k tomu, abychom udělali vše pro to, aby se komunistická rudá hydra již nikdy nedostala k pozicím, které v této zemi měla do roku 1989. Komunisté však mají na svědomí ještě další zločin, možná daleko nejzávažnější. Komunisté za těch 40 let vlády zcela změnili myšlení několika generací občanů. Komunistické vymytí mozků a pokřivený pohled lidí na realitu budeme napravovat ještě další desítky let. A nebude to ani levné, ani příjemné... mnoho z nás přijde o veškeré iluze...
Rok 1989 přinesl do naší vlasti zpět to, o čem mohli občané desítky let jen snít - svobodu. Jenže ono to není tak jednoduché - svobodně musí člověk umět žít. Svoboda, to nejsou jen práva, možnosti a příležitosti, jak si mnozí mylně mysleli a jak si mnozí mylně myslí dodnes. Svoboda, to jsou také povinnosti a zodpovědnost za svá rozhodnutí a za svůj život. Jenže tady jsme narazili, a to dosti tvrdě. Komunistický režim, vychovávající nikoliv samostatné, sebevědomé občany, ale poslušné stádo nemyslících ovcí, prostě lidi odnaučil umění převzít zodpovědnost. Byl to všemocný stát, který člověku určil, kde bude bydlet, kde bude pracovat, kde budou jeho děti chodit do školy, kdo bude jeho ošetřujícím lékařem, jak bude zabezpečen pro případ nemoci či stáří, kde bude nakupovat a jaký sortiment mu bude dovoleno koupit a mnoho dalšího. Člověk, tvor schopný tak velkých činů jako výroba počítače či kontaktních čoček, byl degradován na takřka nesvéprávného pasivního konzumenta tzv. socialistických požitků. Nikdo se občana neptal, zda mu předhazované požitky a vymoženosti vyhovují, zda je spokojen. Ba co více, případné projevy nespokojenosti byly přísně trestány, protože podrývaly autoritu velkých vůdců, kteří přeci občanům nabízí jen to nejlepší.
Lidé si zvykli. Co jiného jim také zbývalo? Jen málo lidí má odvahu být hrdinou, jen málo lidí je ochotno projevit otevřený odpor proti tyranovi a riskovat tak celoživotní problémy. Nelze lidem vyčítat, že žili, jak žili. Nakonec - ten, kdo, jak se lidově říká, držel hubu a krok, mohl prožít život relativně v klidu. Hlady se neumíralo, zimou se netrpělo, a pokud se člověk smířil s životem v šedi průměru, mohl "užívat" toho, po čem i dnes komunisté volají - jistot. Jistoty byly sice nevalné kvality a často byly i nechtěné, ale přežít se dalo. Další generace již byla od raného mládí vychovávaná v rámci teorií, které člověka, jeho individualitu, jeho osobní přání a priority zcela ignorovaly a které individum, lidskou bytost, považovaly pouze za součást velké socialistické rodiny, usilující o celosvětový komunismus. Člověk nebyl vyučován a vychováván jako kriticky myslící, samostatně uvažující bytost, která sama nejlépe ví, co je pro ni nejlepší. Vše směřovalo k tomu, aby se z člověka stal poslušný pěšák mlčky přijímající rozhodnutí neomylných rudých bohů. Lidé se odnaučili či nenaučili se rozhodovat se o svých vlastních životech, odnaučili či nenaučili zodpovědnosti.
Náhle, ze dne na den, se vše změnilo. Sedmnáctý listopad, cinkání klíčů, sametová revoluce, svoboda. A svoboda přinesla mnoho nových možností, které byly dříve nemyslitelné. Jenže s klady přišly i zápory. Najednou nikdo lidem neříkal, kde budou pracovat, kde budou děti chodit do školy, který lékař je ošetří, kde nakupovat. Najednou byly tyto otázky osobními problémy každého z nás. A je logické, že lidé, naprosto nezvyklí rozhodovat sami za sebe, měli občas problémy, že jim občas chyběla ta velká máma stát, která za ně vše důležité rozhodla a která pro ně vše důležité zajistila. Mnozí lidé dodnes volají po tom, aby stát zajistil téměř vše - bezplatné školství, bezplatné zdravotnictví, dotovanou dopravu, regulované nájmy a mnoho dalšího. Jenže ono to častokrát nejde. Nelze chtít kapitalistická práva a socialistické povinnosti. Jestliže chceme svobodu, musíme ji přijmout se vším všudy, tedy i s povinností postarat se sám o sebe a se zodpovědností za každé své rozhodnutí.
Chápu, je to těžké. Žít ve svobodné zemi není snadné ani pro nás mladé, kteří jsme již komunistickou nalejvárnu, navíc velká část lidí prožila své mládí v době komunistického režimu a nedostalo se jim výchovy k životě ve svobodě. Považuji to za nejhorší zločin, který na tomto národu komunisté spáchali. Oni tento národ odnaučili žít svobodně, odnaučili nás pravdě, že je normální starat se o sebe a nespoléhat na velkou mámu zvanou stát, odnaučili nás zodpovědnosti. Bude trvat ještě mnoho let, než se s touto komunistickou deformací myšlení zvládneme vyrovnat a než se staneme skutečnou svobodnou společností. Jsem však přesvědčen, že svoboda je natolik velká hodnota, že stojí za to jí ledacos obětovat... a především musíme zabránit tomu, aby tento národ musel znovu prožít režim, který za sebou zanechá stovky mrtvých, tisíce perzekuovaných a miliony oblbnutých...
