Nezávislé soudy nebo diktatura justice? Příkláním se k druhému...

Před mnoha a mnoha lety byl vymyšlen princip dělby moci, který dodnes používáme. Tento model počítá s třemi oddělenými a nezávislými složkami moci - mocí výkonnou (exekutivou), zákonodárnou (legislativou) a soudní (jurisdikcí). Důvod je jediný, zabránit tomu, aby nikdo nemohl najednou uchopit veškerou moc a stát se diktátorem. Ovšem šedivá je teorie a zelený strom života... no, spíše je ten strom docela uvadající... stále častěji mám pocit, že žijeme vlastně v diktátu moci soudní. Nebo snad máte po sérii stupidních až zločinných soudních verdiktech, proti kterým není žádné obrany, jiný pocit? Opravdu máte pocit, že skutečná demokracie připouští tak nesmírnou moc uzavřené sorty nevolených a zvenčí neodvolatelných hodnostářů - moc nad životem a smrtí prostých lidí, nikým neomezenou a nekontrolovatelnou?

Poslední známý případ, kdy soudce předvedl neuvěřitelnou aroganci moci, moci ničím a nikým neomezené, byl případ desetileté Terezy, kterou soudce pro neshody rodičů poslal do blázince. Ať se na mě velectěný pan soudce nezlobí, ale jiným slovem než idiot (což je mimochodem lékařský termín označující člověka s významným snížením intelektu) jej nazvat nemohu. Tento případ však ukazuje strašnou moc justice nad celým státem. Přestože se proti verdiktu postavil prezident republiky, několik ministrů, mnoho poslanců, děkani tří lékařských fakult, mnoho osobností a přestože veřejné mínění znělo jednoznačně - pustit dívenku na svobodu, přesto neexistovala síla, která by mohla zvrátit rozhodnutí justice. Dívka je dodnes zavřená, sice v jiném zařízení, ale zavřená.

Tento případ je sice do očí bijící, ale není jediný - jen krásně ukazuje to, z čeho mám neskutečnou obavu. Soudci si s lidmi vlastně mohou dělat, co chtějí. Neexistuje demokratický a zákonný způsob, jakým názor soudu zvrátit vnější cestou, neexistuje způsob, jak špatného soudce zvnějšku odvolat a dokonce ani potrestat. Justice se stala státem ve státě, státem, který je vyňat z obecných pravidel, kterými se kdokoliv jiný musí řídit. Pokud soudce provede přestupek, může být sice předán kárnému senátu, nicméně kárný senát jsou zase a jen soudci. A jak je známo, vrána vráně oči nevyklove. Totéž ještě v jasnějších barvách platí pro trestné činy soudců - ty bude soudit zase soudce. A že si soudci své nesmírné moci, de facto moci diktátora jsou vědomi až velmi dobře, dokládá fakt, že jakýkoliv zákon snažící se udržet soudce mezi nějakými mantinely, byl napaden u Ústavního SOUDU (který v jiných případech rozhoduje víceméně dobře), který samozřejmě promptně zmíněný předpis zrušil - vše ve jménu zachování nezávislosti soudů. Ve skutečnosti? Ve jménu zachování justiční diktatury.

Psal jsem, že soudci mají moc nad životem a smrtí jiných lidí. Že nad životem je každému jasné - rozsudek soudu mění žívot. Ať již podnikatele, kterému je či nepřiznáno nějaké právo, ať člověku, který je či není odsouzen, ať rodiči, kterému je či není přiznáno právo stýkat se s dítětem, či nemocnému, kterému je či není přiznána náhrada za špatnou péči lékaře. Ale soudci svými verdikty nejednou rozhodli i o smrti. Copak si nepamatujete případ, kdy soudce vrátil dítě do péče matky, která jej týrala, přestože všichni odborníci téměř prosili, aby verdikt byl obrácený? Téměř bez nadsázky lze soudce označit jako spolupachatele vraždy a viníka smrti. A dotyčný soudce? Může se smát, jeho moc je absolutní, nikdo mimo justici nemá možnost cokoliv dělat.

Několikrát jsem zde kritizoval Jiřího Paroubka, Davida Ratha, i do Mirka Topolánka jsem se pustil. Ale to je jiná situace - jestliže politik  rozhoduje špatně, existuje po čtyřech letech možnost jej nevolit, resp. volit někoho jiného. U soudců je situace jiná - jakmile je soudce jednou jmenován, je až do své smrti neodvolatelný a požívá privilegia pro běžného občana naprosto nevídaná. Nezávisle na tom, co dotyčný provede, jak špatně soudí, pokud se jeho bratři v taláru nerozhodnou, bude soudit dále. Pak se divme dlouhým soudním sporům... soudci se nám smějí, nemají důvod zrychlit. Neodvolatelnost společně s mocí rozhodovat je nesmírně opojná. Oddělení jednotlivých složek moci bylo však učiněno z jiného důvodu. Bylo učiněno proto, aby žádná moc nemohla být absolutní, aby vždy existoval někdo, kdo jednotlivé mocipány kontroluje. Jinými slovy - složky moci se mají navzájem kontrolovat a nedopustit, aby jedna mohla uchopit absolutní moc. Zde však byl tento princip porušen - jedna složka moci se kontrole vymyká. A co více, causa Klaus vs. Brožová (známý případ sporu prezidenta republiky s předsedkyní nejvyššího soudu o to, zda exekutiva vůbec může jmenovat soudce) ukazuje, že justice se chce stát totálně uzavřenou skupinou s neomezenou mocí.

A řešení? Bohužel princip trojí moci je pevně zakořeněn a myslím, že i tento článek, který zpochybňuje nikoliv nezávislost soudů, ale neomezenou moc soudů, bude mnohými vnímán jako číánek kacířský a nepřijatelný. Přesto si myslím, že není důvod, abychom jednu složku moci nechali neomezeně vládnout nad svými životy. Zde jsou návrhy, které by mohly alespoň něco málo zlepšit.

1. Soudci jmenovaní na dobu určitou (proč má mít někdo doživotní jistotu) - po uplynutí doby se společnost rozhodne, zda si přeje, aby dotyčný dále soudi
2. Kárné senáty nesložené ze soudců, ale z významných právních expertů mimo justici (tito nebudou tak zaujatí) - alespoň částečně se prolomí uzavřenost systému
3. Jasně daná pravidla  - aby soudci měli povinnost soudit včas, omezit tzv. pingpong (neustálé přehazování spisu mezi prvoinstančním a odvolacím soudem) atd., taxativní tresty za různá provinění

Bohužel nic z toho nedokáže revidovat idiotské verdikty podobné těm o malé Terezce. Bohužel i po zavedení toho všeho (a to si uvědomte, že by to muselo projít ústavním zákonem, aby Ústavní soud nemohl svým kolegům na obecných soudech pomoci) bude moc soudců neomezená a budou moci nevinné zdravé děti posílat do blázince. Abychom toto změnili, museli bychom připustit, že současná podoba dělby moci prostě vylučuje kontrolu veřejnosti nad celou jednou složkou moci, a začít hledat jiný způsob koexistence legislativy, exekutivy a jurisdikce. Dokážeme to? A chceme to vůbec?