Mámo, ty poplatky u doktora, to je tragérie... tak já jdu na pivo..

Poplatky ve zdravotnictví jsou oblíbeným terčem kritiky, kdekdo na ně nadává, kdekdo si stěžuje, jak velkou díru to způsobí v jeho rodinném rozpočtu. A až příliš často jsou to takové ty typické hospodské žvásty, kdy se nadává na vše a na všechny. Vše je špatně, všichni mi ubližují, všichni mě chtějí ožebračit... vláda zločinců a darebáků. A přitom při bližším pohledu na lístek dotyčného je vidět plůtek, který by snadno oplotil menší domek... pět piv, dva tuplované guláše, Marlboro. A k tomu kritika zdražování, kritika poplatků. Neříkám samozřejmě, že každý je hospodský povaleč, nicméně zkusme se zamyslet nad tím, že ti, kteří nejvíce nadávají, že nemají peníze a že je ten či onen chce uvrhnout do bídy, velmi často nakupují nepotřebné, zbytečné věci, často dokonce předražené či na značný úrok. Zkusme se zamyslet také nad tím, zda každý, kdo se (ať už právem či neprávem) považuje za chudého, udělal skutečně maximum pro nápravu svého stavu.

Když se tak zamyslím nad oním popsaným chlápkem v hospodě, kterýžto si hoví nad nikoliv prvním pivem, cpe se gulášem, k tomu si pokuřuje a zvládá mlít své žvásty o tom, jak nebude mít na poplatek u lékaře pro děti, pak jsou dvě možnosti. Obě si zasluhují řádně "přes papulu". Ta první říká, že dotyčný na tom vůbec není tak zle, že chudáka ze sebe jen dělá. Nevím proč, zda chce vzbudit soucit, zda chce být "king", že umí poplivat vládu, případně zda tímto iracionálním způsobem chce získat další peníze, nejspíše na šesté pivko. Každopádně z lidí dělá pitomce. Druhá možnost je, že skutečně peněz nazbyt nemá. Ale není pak naprostá nehoráznost, že prolévá piva svým hrdlem místo toho, aby zajistil peníze pro své děti, případně aby věnoval večery sebevzdělávání, které mu a jeho rodině zajistí více prostředků? Ale ovšem, křičení, nadávky, kritika, to vše je mnohem jednodušší a často to taky zabere.

Nechci tím říci, že stávající systém poplatků se mi zcela líbí. Jen namátkou, co bych změnil - neplatili by lidé v komatu, neplatily by oběti trestných činů, vězni by si museli poplatek odpracovat, neplatily by matky s dětmi v nemocnici, zrušil bych paušální odpuštění poplatků pro sociálně slabé, zavedl bych změny tak, aby méně postihly chronicky nemocné. To vše ano, s tím souhlasím, o tom se pojďme bavit. Ale jasně odmítám s prominutím slinty o tom, jak regulační poplatky ožebračí dvě třetiny národa. Podívejte se na statistiky - nákupní střediska praskají ve švech, lidé utrácejí jako pominutí. A rozhodně ne jen horních deset tisíc... to bych určitě neměl problém u obchodu zaparkovat či vyjet. Také nevidím, že by hospody byly méně narvány, i tam bývá problém najít si teplé místo. Krátce a stručně - velká část těch, kteří jsou ochotni porušit zákon, aby ušetřili tři pětky za své zdraví, jsou ochotni utratit obrovské peníze za něco, co je určitě mnohem méně podstatné než je to zdraví. Říká se - zdraví nade vše, zdraví je to nejdůlěžitější... tak proč mnozí nejsou ochotni připustit, že v hospodě často propijí mnoho dní v nemocnicích či žepeníze utrecené za nákupy nikoliv nezbytné elektroniky, módních hadříků a podobných věcí by mohli zaplatit veškeré recepty, návštěvy i doplatky na několik let? Pokud si umím vydělat více, pak si mohu dovolit leccos. Pokud umím vydělat méně, pak prostě nemohu mít vše a musím se rozhodnout. Jak prosté...

Nic nevypovídá o tom, že bychom byli obecně chudí. Jen si velmi často nedokážeme rozumně (nikoliv správně, to není objektivní) uspořádat životní priority. A tyto priority jsou zásadní nejen v otázce, co nakoupíme za naše peníze, ale také jak využijeme volný čas. Co kdyby někteří z nadávajících místo sezení v hospodě, sledování filmů, pobíhání po nákupech a nadávání raději koupili třena učebnici angličtiny a naučením se tomuto jazyku ve volných chvílích zvýšili svou cenu na trhu práce? Zde by mohla fungovat například skvělá podpora státu ve formě uhrazení jazykové (či jiné kvalifikační) zkoušky. Ne cpaním peněz někomu do chřtánu s tím, že nic nebrání tomu, aby to bezhlavě spotřeboval, ale investicí do aktivních lidí lze něčeho dosáhnout.

Co říci závěrem? Není to snadné, rozhodně nechci ze všech odpůrců udělat pijáky či bezhlavé konzumenty. Ale jsou tací a málo jich určitě není. Každý kritizující by se měl zamyslet - jsou jím proklamované životní priority skutečně naplňovány jeho chováním a činy? Také je na místě otázka - řídí se dotyčný heslem - když potřebuješ pomoc, hledej ji nejprve na konci své paže? Když tedy říkám, že bych něco chtěl a nemám na to, udělal jsem vše, co je možné, abych si na to vydělal? Já osobně jsem přesvědčen, že při lepším nastavení ve prospěch chroniků systém regulačních poplatků nikoho neomezí v možnosti získání potřebné péče, že nebude působit žádnou katastrofu v rodinách. Jen by mohl způsobit, že mnoho lidí konečně své teze o důležitosti a prioritě zdraví převede do praxe. A jsem přesvědčen také o tom, že celkové, tolik kritizované, tzv. snížení solidarity lidi skutečně naučí tomu, že právě oni a nikdo jiný jsou strůjci svého štěstí...