Diskriminace je normální - kdo tvrdí opak, lže!

O diskriminaci se hovoří často. A ještě častěji se hovoří o antidiskriminačním zákonu, tedy zákonu, který zakazuje a trestá diskriminaci. Ti, kdož tento zákon prosazují, tvrdí, že existují skupiny, které jsou různým způsobem znevýhodněné a kterým je tudíž nutné pomáhat. Ano, jistě takové skupiny jsou a jistě je nutné jim pomoci (asi se však s předkladateli neshodnu na konkrétních skupinách). Ovšem to, že diskriminaci odstraní (a daným skupinám pomůže) zákon, který diskriminaci bude zakazovat a trestat drakonickými a často likvidačními tresty, si může myslet jen naiva či člověk s výrazně nižší inteligencí. Diskriminovat je totiž normální, diskriminovat patří k lidské přirozenosti. Každý z nás diskriminuje velmi často a pokud v některých situacích diskriminaci zakážeme způsobem, o jaký se snaží obhájci antidiskriminačního zákona, pak ano, posílíme postavení výše uvedených skupin, nicméně jen za cenu drastického a bezprecedentního omezení základních práv druhé strany vztahu.  

Již od útlého dětství si v závislosti na vrozených dispozicích, rodinném zázemí, okolí a dalších faktorech vytváříme systém hodnot a také systém preferencí. Dnes a denně jsme stavěni před nutností volit ze dvou či více možností. Přitom u mnoha rozhodování je naše volba jasná - prostě některé možnosti preferujeme, jiné naopak odmítáme. Některé dítě preferuje autíčka a při návštěvě obchodu s hračkami neomylně zamíří k regálu s autíčky, jiné nedá dopustit na svůj kopací míč a k vánocům si toužebně přeje dres svého idolu. A stejně vehementně bude prvé dítě odmítat fotbalový zápas, jako druhé bude odmítat model formule. V průběhu života se otázky, o kterých se rozhodujeme, mění, ale princip zůstává totožný. Některé možnosti jsou zkrátka preferovány, jiné zavrhovány. Ať už se jedná o výběr partnera,výběr bydlení, výběr dovolené, výběr obchodu k nakupování, výběr auta či v podstatě čehokoliv jiného.

Je samozřejmé, že ne vždy je naše volba objektivně správná, ba co více, někdy je naše volba dokonce v přímém rozporu s tím, co bychom ve skutečnosti chtěli. Na svou volbu však máme nesporný nárok, ovšem s tím, že za svou volbu neseme plnou zodpovědnost. To jsou základní aspekty svobody - mám možnost si vybrat dle své vůle (dle svého přesvědčení o správnosti, nikoliv dle objektivních parametrů správnosti, které často nelze ani určit) a za své rozhodnutí jsem zodpovědný. A na základě toho si jeden volí dlouhonohou blondýnu (a odmítá pomenší zrzku), druhý volí červenou Fabii (a odmítá černý Mercedes), třetí pak volí rodinný dům (a odmítá panelový byt), čtvtý volí nakupování v Tescu (a odmítá Alberta) a pátý pak volí dovolenou pod stanem (a odmítá pobyt v luxusním pětihvězdičkovém hotelu). Každý z nich má na své rozhodnutí (i na odmítnutí jiných voleb) plné právo a nikdo z nás nemá právo dotyčného ve volbě omezovat, byť by nám jeho důvody pro dané rozhodnutí připadaly jakkoliv bláznivé a byť by nám tyto důvody dokonce odmítl říci. Každý má právo diskriminovat nepreferované volby - nechodím s ní, protože není blondýna, nekoupil jsem si to auto, protože je zelené, nenakupuji v tom obchodě, protože jeho majitele nemám rád. Že je to samozřejmé? Odpověď zní - jak kde, jak kdy, jak pro koho...

Určitě tato svoboda neplatí pro zaměstnavatele, který hledá nové zaměstnance. Ten již dnes má při výběru zaměstnanců svázané ruce, přičemž nový antidiskriminační zákon mu chce tyto svázané ruce rovnou amputovat a zabránit mu, aby si svobodně vybral, s kým chce spolupracovat a s kým spolupracovat nechce. Zaměstnavateli je tedy zakazováno aplikovat při výběru spolupracovníků své preference (tedy diskriminovat nepreferované). Dochází tím k neskutečnému paradoxu. Zastánci zákona argumentují lidskými právy - ale copak je lidským právem také právo na uzavření smlouvy, kterou druhá strana uzavřít nechce, protože ji nevnímá jako výhodnou pro sebe. Základní podmínkou pro uzavření smlouvy je dobrovolné rozhodnutí obou smluvních stran, pakliže jedna strana o uzavření smlouvy nemá zájem, nelze smlouvu uzavřít - dokonce soud může zrušit smlouvu, která byla podepsána pod nátlakem. A copak je základem pracovního poměru? Pracovní smlouva. Přesto se mnoho lidí soudí proto, protože někdo s nimi odmítl uzavřít smlouvu. A přesto dokonce několik lidí již soudní spor vyhrálo. Ano, někdo bude platit, protože se rozhodl neuzavřít smlouvu.

Zaměstnavatel si vybírá zaměstnance tak, aby (dle jeho přesvědčení) pro něj uzavřená smlouva byla výhodná. Ne proto, že by se chtěl stát dobročinnou organizací a že by chtěl novému zaměstnanci zajistit životní jistoty. Vybírá podle svých preferencí (subjektivních i objektivních) toho člověka, který podle něj bude nejlépe splňovat jeho požadavky. Jistě, jeho kritéria mohou být nelogická, nesmyslná či přímo kontaproduktivní a pro firmu škodlivá, ale za to vše nese zodpovědnost ten, kdo rozhodnutí učiní. Jistě, jeho kritéria mohou být pro daného posuzovaného člověka nevýhodná, ale stejně nevýhodná kritéria může mít i onen posuzovaný, který volí potenciálního zaměstnavatele. I on může preferovat a diskriminovat nepreferované. Nechápu, proč by měl ten, kdo činí volbu (kromě orgánu státní správy či samosprávy), někomu sdělovat či případně vysvětlovat důvod, proč se se rozhodl smlouvu podepsal či naopak nepodepsat? Mělo by být důležité jen to, jak se nakonec dotyčný rozhodl, jeho důvody jsou irelevantní. V případě podepsání smlouvy pak musí platit, že rozhodnutí obou stran je kladné. Pakliže kdokoliv chce vyvozovat jakékoliv negativní důsledky pro jednu stranu jen proto, že jeho rozhodnutí bylo takové či onaké, omezuje práva této strany svobodně se rozhodnout. I když jsou pro nás jeho důvody tzv. diskriminační, nevidím na tom nic špatného. Prostě došlo k rozhodnutí, že druhá strana neodpovídá jeho preferencím, a to bychom měli respektovat.   

Uvědomme si totiž, že jakákoliv antidiskriminace se nakonec obrací proti skupině, které má pomáhat. Ti, kdo diskriminují, k této diskriminaci vidí důvod (ať už je či není objektivní) a na této diskriminaci trvají. Pod hrozbou trestu se vyhnou otevřenému řešení, které je nakonec z dlouhodobého hlediska korektní pro obě strany, a vymyslí řešení, které skrytě, ale přesto v důsledku stejně povede k neuzavření smlouvy. Žádný zákon totiž nepřinutí kohokoliv, aby bez boje ustoupil a konal pro sebe nevýhodně. Antidiskriminací učiníme jediné, jednu diskriminaci násilně a bez znalosti kontextu formálně zakážeme a druhou, ještě horší, zavedeme. To nemůže vést ke skutečnému řešení.

Znamená to snad, že některé znevýhodněné skupiny chci hodit přes palubu? Nikoliv, právě naopak. Jestliže stát uzná některé skupiny za objektivně znevýhodněné a chce jim pomoci, musí tak učinit sám. Nemá právo přenášet svou povinnost postarat se o kohokoliv na jakýkoliv soukromý subjekt tím, že jej donutí chovat se (ať už skutečně či domněle) nevýhodně. Pokud rozumný zaměstnavatel odmítá některou skupinu uchazečů, má proto svůj důvod - stát musí konat kroky takové, aby tento důvod zmizel či byl alespoň výrazně snížen. Také je nutné zpružnit pracovní právo tak, aby se zaměstnavatelé méně báli přijímat zaměstnance. Pakliže se ani po zavedení takových opatření nepodaří těm skutečně znevýhodněným zajistit práci, je na místě odpovídající podpora. V každém případě se však vždy vyvyrujme toho, abychom klín vytloukali klínem a abychom práva jedněch zajistili tím, že porušíme práva jiných...