Ach ta reklamština - bezplatné? odsamcaď, pocamcaď...

Slůvko bezplatné je asi kouzelné... jen málo slov má takovou moc ovlivnit davy. Stačí, aby si politik dal do programu toto slůvko a jistě naláká davy chtivých čehokoliv bezplatného. Bezplatný, toť rovná se bez platby. Och, jak lákavě zní možnost dostat něco, zač nebudu platit. Co však slůvko bezplatné ve skutečnosti znamená? Znamená opravdu absenci platby? Ani náhodou - bezplatnost je de facto jen ekvilibristika s penězmi - platba se jen přesouvá v čase a místě. Ano, malé skupině lidí je dopřána bezplatnost skutečná. My ostatní si bezplatné služby velmi draze platíme, navíc bez možnosti se služeb zříci, bez možnosti zajisit si je lépe či levněji a dokonce bez možnosti skutečné kontroly jakosti. Ten, kdo vám slibuje cokoliv bezplatného, vám říká - já určím, kolik zaplatíte (a nebude to málo) a já také určím, co za to dostanete (a nebude toho mnoho). A protože de jure budete užívat bezplatnou (plátcem bude někdo jiný) službu, nebudete mít právo o ničem rozhodovat. 

Nejčastěji se slůvko bezplatné užívá s podstanými jmény školství či zdravotnictví. Jako bychom každý den neslyšeli, jak ohromné peníze se točí ve zdravotnictví (hovoří se o dvou stech miliardách) a jak chybí peníze ve školství. To nám nějak nekoresponduje s proklamovanou bezplatností. Fakta jsou tedy zcela jiná - školství i zdravotnictví je samozřejmě placené, jen se velmi zajímavým trikem mnozí snaží tento fakt maskovat. Takže jdeme-li k lékaři či do školy, nejsme nuceni vytáhnout portmonku a z ní dále vytáhnout minci či bankovku. Že by tedy přeci jen bezplatně? Ale kdeže - podívejte se na výplatní pásku (zaměstnanci) či na daňové přiznání (podnikatelé) - tam uvidíte, kolik vás ty bezplatné služby stojí. Pro méně znalé zaměstnance ještě doplním, že stát, aby navodil zdání toho, že jsou jeho služby levnější než ve skutečnosti, převedl část plateb na zaměstnavatele. To, co vidí zaměstnanec na výplatní pásce v položce odvody, je tedy jen zlomkem odvodů skutečných. Pro většinu z nás žádné bezplatné služby neexistují, i kdyby se nám kdokoliv snažil tvrdit opak. Jen malá menšina se může smát a užívat bezplatných služeb  - jsou to ti, kdo se nepodílejí na činnosti společnosti (přestože mohou - v této větě nemám na mysli ty, kteří nemohou - o tyto občany se vyspělá společnost MUSÍ postarat a zajistit jim důstojný život). Ano, ti, kteří jsou nejméně prospěšní, mají privilegium skutečně bezplatných služeb. Zbytek společnosti, tedy pracující většina, si nejen musí své služby zaplatit, ale také je musí zaplatit těm, kdož společnosti nijak neprospívají.

Ba co více, najdou se takoví lišáci, kteří na argument nemožnosti bezplatné služby odpoví - ale bezplatné, to přeci znamená, že to platíš prostřednictvím daní. Ne, přátelé, my nejsme pitomci. Bezplatné znamená, že to, co jako bezplatné označím, neplatím. Nijak, nikdy a nikde. Cokoliv jiného je jen a pouze lež. Jestliže tedy řekneme pravdu, která zní následovně - "Zdravotnictví a školství (a další...) jsou hrazeny z povinných odvodů do veřejných systémů", pak jsou na místě otázky - jsou odvody adekvátní tomu, co za ně dostaneme? jsou odvody nastaveny spravedlivě (uznávám, že pojetí spravedlnosti může být u každého jedince jiné)? jsou systémy skutečně efektivní? umožňují veřejné systémy přístup k dané službě každému, kdo je oprávněně žádá a pokud nikoliv, je to vada systému nebo vada principiální? jsou veřejné systémy dobře zajištěny proti snahám parazitovat na nich? respektují tyto veřejné systémy individuální potřeby a přání? Uvědomte si, že tyto systémy platíme - tudíž máme právo chtít, aby byly konstruovány tak, že nám budou vyhovovat. A z mého pohledu je bohužel odpovědí na šest uvedených otázek šestkrát vyřčené slůvko NE.

Základním argumentem pro existenci takových systémů je slovo solidarita. Souhlasím s potřebou solidarity - ale pokládám otázku - kdo s kým má být solidární? Odpovědí je věta, kterou často slýcháváme (a se kterou s výhradami souhlasím) - solidarita bohatých s chudými, zdravých s nemocnými a mladých se staršími (výhrady lze shrnout do tvrzení - mezi chudými jsou darebáci, mezi nemocnými jsou darebáci, mezi staršími jsou darebáci - darebáci si solidaritu nezaslouží). Ovšem tahle trojí solidarita nějak pokulhává. No řekněte sami, jak je solidární mladý a zdravý nezaměstnaný se starším, těžce nemocným bohatým člověkem? Že by solidarita toho mladého zdravého nezaměstnaného spočívala v tom, že z daní staršího nemocného bohatého vesele pobírá podporu? Právě k tomu, aby se posílily další formy solidarity (nejen ta příjmová, kterou ve skutečnosti mnozí chtějí učinit solidaritou jedinou), slouží prvky typu regulačních poplatků, plateb u lékaře či zvýšení spoluúčasti (byť by měla být lépe nastavená než jak předpokládá schválená reforma). Ano, ti zdraví budou platit více, aby pro skutečně nemocné zbyly peníze z veřejného pojištění. Veřejné pojištění se samozřejmě musí zachovat - byť by se mělo přiblížit skutečného pojištění - tzn. poplatník by měl mít větší možnost výběru, možnost zvolit si, co požaduje a co nikoliv, možnost větší kontroly...

A co více, ani solidarita příjmová není naplněna. Představte si dva studenty - jeden z rodiny bohaté, druhý z rodiny chudé. Dle dnešního systému druhá rodina neplatí daně a jejich syn studuje skutečně bezplatně. Druhá rodina musí zaplatit nejen studia svého syna, ale i studia studenta druhého. Ale co když se ze studenta z chudé rodiny stane bohatý právník a ze studenta z bohaté rodiny chudý historik? Nebylo by spravedlivější, kdyby se použil systém odloženého školného s minimálním příjmem pro povinnost splácet? Solidarita by zůstala, pouze by se přesunula ze vstupu na výstup. Solidární by byl ten, jemuž studium přineslo úspěch a bohatství, s tím, kdo své studium finančně tolik nezúročil. Tzv. bezplatný systém tohle nedokáže.

Stejně jako zdravotnictvní ani školství nemůže být bezplatné - přestaňme se tedy snažit o dokázání opaku - nefunguje to a vyvolává to další problémy a další nespravedlnost. Dnešní systémy mají za cíl býti solidární. Ovšem ukazuje se, že nejsou. Ukazuje se dokonce, že mnoho nemocných léčbu nedostane a mnoho talentovaných studovat nebude. Přesto mnozí z nás podléhají kouzlu bezplatnosti, protože neplatit a něco dostat je tak lákavé. A na to politici, pro něž je slibování bezplatného všeho hlavním prvkem kampaně, sází. Zkuste odhlédnout od ideologie a uvědomte si, že cokoliv vydávané jako bezplatné je ve skutečnosti draze zaplacené. Politici bezplatnost slibující chtějí, abychom se řídili heslem - "darovanému koni na zuby nekoukej". Jinými slovy - máte to bezplatně, tak berte a nekomentujte a buďte rádi, že máte vůbec něco. A zadarmo. Jenže on ten kůň je kupovaný, kupovaný za nemalé peníze. A jakožto kupci máme právo žádat více... kupovanému koni se na zoubky pěkně podíváme, nemyslíte?

Jak tedy dále? Především je nutno zbavit se jednou provždy mýtů o bezplatnosti a začít nazývat věci pravými jmény. Nic bezplatného nemůže existovat, mohou existovat pouze různé systémy nepřímých plateb - a tyto platby samozřejmě budeme platit my. Když si tohle uvědomíme, jsme na nejlepší cestě začít se bavit o tom, jak učinit, aby takové systémy fungovaly tak, aby odpovědi na šest položených otázek zněly ANO. Máme možnost vytvořit systémy, ve kterých budou obsaženy jak prvky solidarity s těmi, kdo z objektivních důvodů něco nemohou, tak prvky zodpovědnosti těch, kdo něco mohou. Je jen na nás, zda takové systémy vytvoříme nebo zda se budeme stále babrat v systémech, které si hrají na bezplatné a solidární, ačkoliv ve skutečnosti takovými nejsou. Nebo jen pro některé. Bezplatné - odsamcaď, pocamcaď. Není lepší být fér a nabídnout lepší podmínky pro všechny současné i budoucí občany?