Tento článek navazuje na můj blog ze dne 22.3.2008, kde jsem líčil příběh neslyšícího cestujícího, kterému byl průvodčím odebrán ve vlaku ČD průkaz ZTP pro vypršení jeho platnosti, ačkoli cestující měl u sebe doklad prodlužující platnost do doby než mu bude vyřízen průkaz ZTP nový. Poměrně hodně čtenářů v diskusi si žádalo, abych sdělil, jaký dopad měla mnou vznesená stížnost Českým drahám na chování onoho průvodčího. Po měsíci, tj. včera, mi byla zaslána reakce přímo z generálního, a to od ředitelky odboru osobní dopravy a přepravy Ing. Hnulíkové. Rád se tedy s vámi podělím o rozuzlení této „kauzy“.
CD
Popravdě jsem ani nečekal, že se mi nějaké odpovědi na stížnost vůbec dostane, takže jsem byl poměrně příjemně překvapen. Bohužel při čtení reakce jsem opravdu nevěřil svým očím. Dozvěděl jsem se i skutečnosti, které by snad normálně uvažujícího člověka ani nenapadly. Předně je diskutabilní fakt, jestli vůbec byly porušeny přepravní podmínky, dle kterých průkazy na slevu považované za bezplatné po ukončení jejich platnosti. No, o tom asi žádná, ale problém je, že cestujícímu se v té chvíli vyřizoval nový průkaz ZTP a do té doby byl vybaven dokladem prodlužujícím platnost. Takže: byl nebo nebyl průkaz na slevu platný?
Dále, a to mě celkem děsí, ČD jsou oprávněny odebírat neplatné průkazy ZTP a zasílat je Ministerstvu práce a sociálních věcí (!). K tomuto je prý opravňuje – cituji – „zvláštní dohoda mezi ČD a MPSV.“ No výborně! Ptám se: neexistuje třeba nějaká zvláštní dohoda také mezi policií a Ministerstvem vnitra o zabavování a zasílání automobilů, které třeba o jediný den prošvihly technickou?? Jsou České dráhy subjekt, který má zajišťovat přepravu osob a věcí, a nebo jde o prodlouženou ruku státního úředníka? Jak může mít obyčejný průvodčí (slovo obyčejný není myšleno ve zlém) pravomoc odebírat komukoli jakýkoli průkaz?
O několik řádků níže jsem byl také upozorněn, že cestující porušil přepravní podmínky a průvodčí jen vymáhal jejich dodržování, a tudíž nijak nezneužil své převahy nad cestujícím, a že se tedy nejedná o lidskost či nelidskost průvodčího. No dobrá, i kdyby ony přepravní podmínky byly porušeny, pořád si dovolím tvrdit, že průvodčí se lidsky nezachoval. Jeden takový příklad: zákon (tedy pravidlo) říká, že v obci můžete jet rychlostí maximálně 50 km/h. Zastaví vás policista s tím, že vám naměřil 51 km/h a uloží pokutu. Zde jde přece také „jen“ o vymáhání zákona čili pravidel. A přesto, nazvali byste takové policistovo jednání jako lidské? Mají se pravidla za každých podmínek dodržovat takto striktně? Opravdu nejde zákon aplikovat na konkrétní situaci, a tak trochu si uvědomit, že všichni jsme lidé, a že hnidopišské trvání na nekompromisním dodržování pravidel je někdy kontraproduktivní?
Paní ředitelka samozřejmě neuznala ani na pikosekundu, že by průvodčí jednal v rozporu s nějakými dobrými mravy. On jen vymáhal dodržení pravidla, byť normálnímu člověku může připadat nesmyslné. Paní ředitelka měla možnost ukázat vlídnější tvář Českých drah. Nestalo se tak. Tím však vysílá určitý signál. Nejen že si neuvědomuje, že ČD se dnešních časů dožily především díky daňovým poplatníkům, ale i staré okřídlené „náš zákazník, náš pán“ se paní ředitelce Hnulíkové vyhnulo obloukem.
