„O budoucnosti Ameriky nerozhodne to, co se dnes nebo za pět let stane v Afghánistánu. Podstatné je to, co se stane s dluhem, který nás nyní drtí“. Názor jednoho z amerických stratégů vyjadřuje náladu země, která ještě před několika lety věřila, že má dostatek síly určovat chod světa.
Neříkám to ani s jízlivou radostí, že bych to Americe přál, ani se smutkem, jako kdyby mě velká země za Atlantikem zklamala. Pouze konstatuji, že se nevyšla jedna alternativa, kterou si Američané vybrali, když nechali, byť jen velice těsně, vítězství v prezidentských volbách před 11 lety Bushovi junioru. Nemyslím si, že by Bush toužil po válčení, ale okolnosti silovému řešení nahrály.
Nehodlám diskutovat se zastánci teorie komplotů o tom, kdo vítal anebo kdo měl největší zájem na situaci vzniklé po 11. září 2001. Jednalo se bez diskuse o tragédie zrežírovanou šílenci. Amerika byla potupena a nemohla nereagovat. Vojenská operace v Afghánistánu, vyvolaná neochotou vládnoucího hnutí Tálibán vydat Američanům autora pekelného scénáře inscenovaného na Manhattanu, byla oprávněná. Spojila na Západ a dostalo se jí mezinárodní podpory.
Invaze do Iráku o dva roky později vyvolala spíše rozpaky než velké mezinárodní nadšení. Souvisela nepochybně s nástupem islamismu, který byl na všech stranách muslimského světa povzbuzen šokem, který Západu připravili „Alláhovi mučedníci“. Kladla si však ještě další cíl. Přivodit pád režimu Saddáma Husajna, pomoci irácké opozici demokratizovat zemi a skrze irácký vzor nakazit demokracii další arabské země Blízkého a Středního východu.
Má Západ právo vnucovat Arabům demokracii silou? Nikoliv, odpovídali rozhodně mnozí experti i veřejnost ve světě. Nenabízeli ovšem jinou alternativu než nedělat nic. Kdo nic nedělá, nic nemůže zkazit. A po bitvě každý generál. I stojící hodiny ukazují dvakrát za 24 hodin čas správně. Dnes by se jistě našli mudrcové, kteří budou tvrdit, že se mohlo s demokratizací arabských zemí počkat deset let a odložit ho. Pohleďte přece, i „arabské jaro“ dorazilo samo!
Deset let poté je Amerika unavena válkou. Vojensky, morálně, finančně. Je nucena hledat cestu, jak vyjít se ctí z afghánské a irácké šlamastyky. Obama hodlá stáhnout do září příštího roku 33 tisíc vojáků z Afghánistánu a do konce roku 2014 by zemi mělo opustit zbývajících 68 tisíc. Republikánský senátor Walter Jones tvrdí“ „Nemůžeme nadále dělat světu policajta“. A demokratický senátor Joe Mandrin soudí, že existují jen dvě možná řešení: „Buď zrekonstruhujeme Ameriku nebo Afghánistán, musíme si vybrat“.
Západní aktivismus se v muslimském světě neosvědčil. Chybí jasné a nezpochybnitelné vítězství. Irák, kde moc drží šíitská většina, je stále zmítán atentáty a plíživou, nenápadnou, leč každodenní občanskou válkou. V Afghánistánu zvažuje Washington docela vážně jednat o budoucnosti země s těmi samými táliby, kteří odtud byli před deseti lety vyhnáni. Zkrátka řečeno: Ani v Bagdádu, ani v Kábulu to nevypadá na jasný vojenský či politický úspěch, který má ráz happy endu – ničema na kolenou a spravedlivý u moci.
Na papíře to bylo hezké a jasné. Irák se stane první velkou demokracií na Blízkém východě. V Afghánistánu rozvráceném třemi desítkami let válečných tragédií se ustaví silná centrální vláda a stabilní demokracie. Nebude, pravda, zadarmo, ale daňové poplatníky to valně nezatíží. Sliby chyby. Oněch 1300 miliard dolarů, na kolik se dnes odhadují výdaje vynaložená na vedení obou válečných konfliktů, je slušné sousto. Afghánistán měl vyjít lacino a irácká anabáze se měla zaplatit místní ropou.
Před osmi lety napsal americký politolog Robert Kagan, že „Američané pocházejí z Marta, zatímco Evropané z Venuše“. Chtěl tím říci, že Američané jsou válečníci a Evropané „pacifisté“. Kagan věřil, že Amerika je „odsouzena“ k trvalé nadvládě. Proto bude utvářet světové dějin, z nichž Starý kontinent naopak odchází, protože se zcela oddal vlastním starostem. Dnes to vypadá, že karta se obrátila. Evropané bombardují Libyi a Američané, „znaveni válčením“, se obracejí do sebe.
