A zase je na pořadu dne Muhammad, nebo také Mohamed či Mahomet, prorok islámu. Tentokrát nikoliv pokoušený ďáblem jako v románové fikci ze Satanských verších Salmana Rushdieho, či jako postavička z kresleného vtipu. Leč i tentokrát ne více než karikaturní nadsázka a s ní jdoucí politováníhodná křeč.
Adorovaný jako „nejvznešenější z proroků“, nositel „zázraků“, vzor hodný nápodoby, byť nenapodobitelný. Anebo degradovaný na levobočka, nemravného sukničkáře, proradného zloděje, krvelačného mstitele a vůbec postavu ztělesňující nejhorší nectnosti. Osobnost historická, leč málo skutečně známá. Proto obestřená množstvím fantasmatů a nesmyslů.
Věroučné přeludy a ideologické výmysly, vycházející ze založení jejich vynálezců a nositelů, pak stavějí zakladatele islámu do zcela protichůdných rolí. Jednou je to nedotknutelný, dokonce nezobrazitelný svatý, byť takové a podobné zbožnění ryzímu islámu odporuje, neboť ten není žádným „mohamedánstvím“, tedy náboženství Muhammada, nýbrž náboženstvím jediného boha Alláha.
Podruhé je to naopak zvrhlík, spiklenec, násilník, nemrava a vůbec zatraceníhodná bytost, s jehož zrozením přichází na svět zkáza. Není sporu, že jde o neméně zcestný přístup, byť za sebou přímo nenechává mrtvé, jako je tomu v případě prvním, kdy přeludy posvátnosti přerůstají ve vražedné řádění a žádají krev.
Pro věřící fanatiky je každá taková karikatura islámského proroka dobrou záminkou ventilovat emoce, zášť a nenávist. Proti karikatuře z jedné strany, karikatura víry a náboženství ze strany druhé. Jako představa morálně zvráceného proroka nereprezentuje islám, tak fanatická zvířeckost v podání islámských fundamentalistů nereprezentuje muslimy. Náboženští integristé a islamisté, kteří mění islám v politický nástroj, falšují obraz Muhammada. Nafukují prorokovu posvátnost, aby snáze manipulovali věřícími, udržovali jejich náboženskou negramostnost a podle libosti a vlastních zájmů podněcovali hystérii vydávanou za pravou zbožnost.
V rozjitřené atmosféře je třeba ocenit odvážný postoj papeže Benedikta XVI. Vzdor napětí a syrskému povstání nezrušil plánovanou návštěvu Libanonu. Jistě, chce povzbudit východní křesťany, aby zůstali na místě a neodcházeli z Orientu, kam také patří. Leč zároveň adresuje vstřícná slova „arabskému jaru“, demokratickému probuzení arabského světa. Gesto o nic méně silné než jaké představují ekumenická setkání všech křesťanských církví a muslimských věřících, která papežova přítomnost v Libanonu, v arabské zemi náboženského pluralismu, dovoluje organizovat.
Papežovy výzvy proti násilí a náboženskému integrismu, který staví různá vyznání proti sobě jako nesmiřitelné konkurenty a nepřátele, mohou vypadat na pozadí třeštění fanatiků jako výraz naivity. Jsou však možná tím posledním, co dnes drží naději na dosažitelnost a udržitelnost lidského smíru nad propastnou hlubinou zkázy. Papežovo nabádání k víře, v níž se nerozpouští a nemizí rozum a lidskost, nemůže nepotěšit toho, kdo se nechce vzdát dobré vůle, ať je to věřící či bezvěrec.
