Proč nás nenávidí? ptal se jeden velký americký týdeník po atentátech 11. září. Proč tolik krajností? Co chtějí? ptají se dnes mnozí lidé na Západě postavení před násilnosti arabsko-muslimského světa. Stejně jako pocit neodvratnosti střetu civilizací, jenž se usadil v mnoha hlavách, nás svět Arabů a muslimů zneklidňuje.
Pokusme se odpovědět. Východiskem je nepopiratelná snaha tohoto arabsko-muslimského světa vyjít z dlouhodobého úpadku, ze zaostalosti. S jistou rezervou lze tento úpadek přirovnat k onomu zaostávání, jenž prožívalo křesťanství až do renesance. V té samé době muslimská kultura zářila a mohla se chlubit vědeckými objevy a vysokou úrovní medicíny. Muslimská aspirace překonat zaostalost se zrodila z odmítnutí koloniálních říší. Nejprve turecké (osmanské), pak britské a francouzské. Dnes je tato nedovršená snaha o to výraznější, že postupující scelování planety prostřednictvím komunikačních a sdělovacích prostředků zanáší až do těch nejzapadlejších arabských vesnic vědomí západní technologické převahy a východoasijského vzestupu. Na hrdost dbající Araby to nenechává v klidu a pocit pokoření, z toho plynoucí, nemůže tak či onak poznamenat jejich chování a vystupování.
Netrpělivost se snoubí s lopotným hledáním prostředků a způsobů, jak dohnat ostatní. Arabové a muslimové se chtějí pomstít dějinám za to, že se k nim obrátily zády. A ruku v ruce s tím jde další skutečnost, jež něco vysvětluje. Křečovité lpění na muslimskosti, na muslimské identitě. Proč?
Zcela jednoduše proto, že naděje vyvolané dekolonizací se rozplynuly jednak v neúspěchu socializujících sekulárních režimů, jednak ve zklamané důvěře v konzervativní režimy podporované USA. Přispěla k tomu rovněž neschopnost a korupčnost politické reprezentace. Proto se dnes náboženské strany jeví jako jediné východisko. Veřejně se zatím nezdiskreditovaly. Navíc se náboženské strany zajímají o to, jak žijí ti nejchudších. Nahrazují veřejné a sociální služby tam, kde stát selhává. Ono lpění na islámu má navíc důvod také v tom, že se arabsko-muslimský svět snaží nalézt sám sebe, svoji podstatu, a dělá to jednoduše tak, že klade důraz na to, čím se liší od ostatních. Dokonce to občas i přehání.
Odtud pak vychází pocit odlišnosti, ba nepřátelství, jenž je na Západě spojován s arabsko-muslimským světem. Posiluje se názor, že islám a jeho svět je tak dalece specifický, že na to zcela pasuje prastará průpovídka britského spisovatele Kiplinga (1865-1936): „Západ je Západ a Východ je Východ, proto se nikdy se nesejdou“.
Ale nedejme se strhnout povrchními dojmy. Arabsko-muslimský svět není blokem jednolitým. A to je třetí skutečnost, kterou je třeba vzít v úvahu, zamýšlíme-li se nad důvody toho, proč nás nenávidí a co chtějí? Na první pohled celistvý svět islámu prožívá těžké vnitřními konflikty. Vyvolává je právě onen zápas za obnovu. Menšinoví šíité, pokládání hodně zjednodušeně za protestanty islámu, nejsou totéž co většinoví sunnité. Ani Turci, ani Íránci, včerejší Peršané, nejsou totéž, co jsou Arabové. Írán je větší hrozbou pro arabské režimy než pro Spojené státy, byť americké obavy z jaderného Íránu nejsou malé. Hranice států na Blízkém východě byly vytyčeny kolonizací. Dodnes pociťujeme důsledky toho, že jsou umělé a nevznikly přirozeným domácím vývojem. Dělí etnika a národy, jenž se nyní hlásí o novou státnost. Vlastní stát by si přáli nejen Palestinci, ale i roztříštění Kurdové.
A tím nejpodstatnějším je pak to, že islamismus, tento politický islám, není zdaleka jednotným proudem. Má různé podoby. Je nástrojem státu v případě šíitského Íránu. S jeho pomocí chce Teherán otřást sunnitskými režimy a zahladit stopy po historickém pokoření, které perskému světu přivodil před mnoha staletími arabský výboj. Je to také čistý fanatismus ztělesněný hnutím al-Káidy, jež věří v možnost porazit USA jako se podařilo porazit Sovětský svaz v afghánských horách. V neposlední řadě se islamismus projevuje zbožným konzervativismem malých a středních podnikatelů v Turecku, který se stal programem vládnoucí strany. Paletu doplňuje řada národních nuancí, ať už v podobě teorie a praxe palestinského sunnitského Hamásu nebo libanonského šíitského Hizbulláhu.
V Čechách lze zaslechnout názor, že o arabském světě a islámu by měli mluvit jen odborníci, neboť nepoučení jeho specifice sotva porozumějí. A ta specifika nadto prý způsobuje, že muslimský svět není připravený na demokracii, ba dokonce ji snad ani nepotřebuje. Vždyť, není ta demokracie vlastně západním vynálezem? Neudělá tam více škody než užitku? A je-li demokracie Arabům a muslimům nepříjemná, ba odporná, a spíše ke škodě, tak proč se ji snažit tam vyvážet? Něco takového je prý nesmyslem, nemluvě už vůbec o vynucování demokracie silou. Označovat takto přímočaře americkou invazi do Iráku mají většinou právě ti, jimž leží tolik na srdci potřeba naopak citlivě nuancovat při pohledu na muslimy, islám a arabsko-muslimský svět.
Krize arabsko-muslimského světa bude dlouhá. Přivodí nemálo potíží celému světu. Bylo by jistě chybou nevidět modernistické aspirace muslimů a snažit se brát islám jako monolitní blok. Neméně velkou chybou by bylo chtít kolem muslimských problémů chodit po špičkách a povzbuzovat autocenzuru. Svět svobody slova je cennější než svět budovaný výhradně názory odborníků, kteří se údajně nemýlí. Svět otevřený, byť trvale ohrožovaný nepravdami a polopravdami, je lepší než svět cenzurovaný sebelepšími vzdělanci. Agresivita radikálního islamismus nás nesmí svádět ani ke zjednodušování reality, ani k představě, že muslimové nejsou schopni demokracie. Ale my zároveň nesmíme na provokace odpovídat pokáním. A tu jsme u toho třetího. Samozřejmě, že je třeba povzbuzovat demokracii. A idea rozšíření demokracie na Blízkém východě, ovládaném autoritářskými monarchy a diktátory, není vzdor obtížím a pochybnostem, jež vzešly ze zásahu v Iráku, zcela zatraceníhodná. Muslimové, včetně těch arabských, se jistě dokáží poučit ze zkušeností ostatních a adaptovat ověřené modely na svůj svět. Nezbývá než se obrnit trpělivostí a neustupovat malomyslnosti. Může to trvat i staletí.
