Burka, tradicionalistický oděv muslimských žen, zakrývající tělo od hlavy až patě a ponechávající pro oči jen textilní mřížku, vyvolala na konci června zvýšenou pozornost francouzského publika. Zasloužil se o to prezident Sarkozy. V projevu před oběma komorami francouzského parlamentu vyslovil jasně negativní stanovisko k nošení burky na veřejnosti.
"To je mé náboženství!"
Proč se nejvyšší francouzský představitel rozhodl zařadit téma přísného úzu zahalování muslimek na pořad svého bilančního expozé? Je velmi pravděpodobné, že Sarkozyho slova o burce byla adresována americkému prezidentovi Obamovi. Ten se totiž počátkem letošního června (4.6.09) v Káhiře ve svém zásadním proslovu k muslimskému světu postavil proti pokusům některých vlád v západní Evropě vymezovat muslimům způsob oblékání pomocí zákonů. Bylo jasné, že výtka se týká především Francie, kde již pět let platí právní norma zakazující islámský šátek a nošení ostentativních náboženských symbolů vůbec ve veřejných školách. Sarkozy nemohl takovou poznámku přejít mlčením.
Zákaz nošení burky, stejně jako integrálního zahalování muslimských žen (niqáb), který by si francouzský prezident přál v zemi zavést, svědčí o tom, že Sarkozy se dívá na otázku integrace muslimů ve Francii a v Evropě realisticky. Ostatně, ve svém projevu předneseném před kongresem ve Versailles se dotkl podstatně širšího tématu, než které představuje zmíněný způsob oblékání. Uznal, že francouzská politika integrace selhala. Prohlásil, že „rovnostářství“ , které je principem této politiky, netáhne imigranty vzhůru, nýbrž je stahuje ke dnu a probouzí u nich zatrpklost. Pozitivní diskriminace na etnické bázi ztrácí do budoucna smysl. Pomoc ze strany státu by měla napříště směřovat výhradně na sociálně slabou populaci bez ohledu na její etnický původ. Kauzu zahalování muslimek by se měla nahlížet z tohoto úhlu. Zákaz má být podle Sarkozyho prvním krokem k ekonomické emancipaci „burkizovaných“ žen.
V příštích měsících se ve Francii nesporně rozproudí živá debata o to, zda zákaz burky nejde proti republikánským principům vyjádřených triádou rovnost, volnost, bratrství. Určitě se najdou mnozí, kteří budou poukazovat na to, že zákaz je útokem na osobní svobodu. Muslimky, jež si nasazují burky a niqáby a domáhají se práva na jejich nošení, budou vykřikovat na všechny strany, že je k zahalování nikdo nenutí. Slyšet se určitě nechají i takové, jež budou upřímně tvrdit, že žít v takovém černém stanu je jejich vlastním rozhodnutím a že takový způsob života je vlastně nejlepší emancipací. Budeme zase slyšet, že islámu nerozumíme a proto nemůžeme pochopit, jak jsou muslimky ve svém zahalení vlastně velice svobodné. Důvod bude, jako pokaždé v takovém případě, jasný. Zastřít skutečný stav a umlčet hlasy upozorňující na katastrofální postavení řady muslimek.
Na takovou kampaň zase doplatí lidské bratrství. Pokaždé, když se začne mluvit o zákazu zahalování, přestává se mluvit o útlaku. Převahu získávají řeči o tom, že je třeba dělat muslimům ze strany nemuslimů ústupky ve jménu svobody. Leč červík pochybnosti vrtá a vrtá. Co se jednou na věc podívat z jiného úhlu? Proč by se muslimové, jejichž mluvčí nám v Evropě neustále snášejí důkazy o tolerantním islámu, nemohli vzdát černého sukna na důkaz toho, že to myslí s lidským bratrstvím a solidaritou upřímně a že nemají strach dát vlastním ženám svobodu, protože se o budoucnost své víry nebojí? Takovou otázku jsem dosud od nikoho neslyšel. Moci vidět druhého, číst v jeho tváři, jak se cítí, to je začátek kontaktu, nezbytný předpoklad k vcítění se do druhého a k jeho pochopení. Obecně platí, že lidsky jsme si navzájem blíže, můžeme-li si pohlédnout do tváře a nespoléhat jen na hlasy.
Černý tyátr zahalených žen se dnes bez zábran přemísťuje světem a vnucuje svou egoistickou potřebu zahalování, stejně jako z toho plynoucí asociální důsledky překážející každému, koho se tento zvrácený zvyk dotkne. Není v tom ani špetka pokory, byť jde údajně o náboženství, jen arogance a agrese. Pokud toto má být svoboda, pak je to svoboda, jež se vysmívá rovnosti mezi lidmi a dělá dlouhý nos na lidské bratrství. Je dobře, že se našel jeden osvícený Evropan s postavením a odvahou. Sarkozy pochopil, že zahalování muslimek není pro Evropu okrajovou záležitostí a boj s integrálním závojem by měl patřit mezi její politické priority.
