„Evropané nedovedou žít, netíhnou-li za velkým společenským úkolem. Chybí-li takový úkol, kazí se, slábnou a jejich duše se rozkládá“.
Píše José Ortega y Gasseta, španělský filosof, před osmdesáti lety a dodává: „Pouze rozhodnutí stvořit nový velký národ ze skupiny národů pevniny by mohlo živit puls Evropy. Tato by znovu v sebe uvěřila a automaticky by se jala od sebe více žádat a disciplinovat se“. Nikdo ho tehdy moc neposlouchal. Předválečná Evropa selhala na nacionalismu, který se stal pouhou záminkou k tomu, aby se uteklo od povinnosti vynalézat velké úkoly.
Dnes jsme v jiné a přece podobné situaci. Evropa si žádá velké úkoly, ale mnoho z nás se utápí v bezprostřednosti. „Počítá, co mu to, vynese, a když nic, tak chytře vyhne se“, zpívá Kecal v naší národní Prodané nevěstě. Dnes se Kecalovou radou řídí i naše vláda. My raději počkáme, jak to dopadne. Když dobře, stále máme možnost se přidat, když nikoliv, budeme rádi, že jsme nespěchali.
Člověk žasne, že takový přístup k životu a světu nepřestává vzdor stále živým historickým zkušenostem vegetovat ve společenství, které má navíc ve svých dějinách Husa, Komenského, Havlíčka, Masaryka. Diskuse kolem české mrzkosti, jak jinak se to dát nazvat, ve vztahu k paktu rozpočtové stability, odhaluje, jak hluboko může české uvažování klesnout. A nadto přetéká neomalenostmi a hrubostmi.
Budiž, kritizujeme Řecko, že špatně hospodařilo, že jeho představitelé klamali, když podávali navenek falešné statistiky o svých veřejných financích. Leč mluvme zároveň také o Angličanech, kteří za sociální dávky, které dostávali ve Velké Británii, jezdili žít do Řecka, protože tam bylo nejen lepší počasí, ale hlavně levněji, anebo o Češích, kteří se vzájemně napodobovali, protože sami by sotva něco dokázali vymyslet, a jeden za druhým spěchali do Řecka nakupovat nemovitosti. Není těžké nechat se okouzlit jižním mořem, středomořskou kuchyní a když je to nadto skoro za babku a s ohledem na absenci pozemkového a majetkového zdanění tak „báječně výhodné“! A pak žádná starost kolem pronájmu řecké usedlosti.
Jsou to sice jen okrajové zvyklosti, leč vypovídají nemálo o evropském morálním chřadnutí. Nikoliv „vzpoura davů“, v níž spatřoval Ortega y Gasseta úpadek Evropy před válkou, nýbrž hromadné selhávání jedinců. Můžeme-li mluvit o jakémsi upadání, nevězí to asi v tom, že lidé se derou nahoru, nýbrž v tom, že se horempádem hrnou dolů ti, kteří svým posláním mají stát výše a být příkladem. Nemusí nás znepokojovat civilizační cesta nahoru, nýbrž kulturní cesta dolů. Nebudu naříkat, že dnes u nás rozhodují nižší ideály, ale budu se ptát, kam se poděly ty vyšší ideály, kdo je ztratil, kdo od nich upustil?
Dosud jsem se domníval, že nám starý komunistický režim nevyhovoval proto, že stavěl na lži a připouštěl nepravdivost. Mýlil jsem se nebo se to zapomnělo? Hodláme znovu budovat své uvažování a rozhodování na tom, že vlastníme něco, co pokládáme za pravdu a že jsme toho majiteli? Opravdu nám nedochází, že pravda nepatří nikomu, nýbrž se musí neustále hledat, poznávat? Dokážeme rozlišit, že mít pravdu a usilovat o pravdivost našeho života a konání není jedno a totéž?
A přijímám-li rozhodnutí, měl bych se řídit nejen úvahou, zda a jak je to nebo není momentálně výhodné pro mne. Měl bych se dokázat přihlásit k riziku nést důsledky toho, k čemu jsem se rozhodl, se vším všudy. Nějaká noetická a morální otázka o tom, za co se stavím, k čemu se hlásím, co prosazuji, by chybět neměla.
Proč tedy ti, kteří obhajují české NE, dělají, že vlastně o nic nejde? Zvykli si, že pravdivost není podstatná, že zalhávání je přijatelný, ba snad i legitimní operační princip, že nevadí, když se záměr nezdaří? Co za tím vězí? Mám obavu, že jde o názor, který je nakažlivý a přitom zhoubný: Ztráty jsou k tomu, aby se socializovaly, zisky, aby se privatizovaly.
I kdyby se naše NE paktu rozpočtové solidarity ukázalo být nevýhodné, my, kteří víme, známe, máme pravdu, protože pravda, to je naše chytrost, mazanost, vypočítavost, my se z toho nějak vymluvíme, vylžeme, odkloníme, upostraníme. A mlčky srovnáme krok, abychom zas byli co nejblíže k výhodám doby. Vychytralí se přece vždy dokáží přesvědčit, že měli a mají pravdu. A pravdivost jejich postojů? Ta je opravdu nezajímá a netíží.
Dobrá, ať si ti naši spolublogeři a diskutéři říkají, co chtějí. Mají na to právo. Právo na vlastní pravdu. Dokonce i tehdy, když plácají hlouposti. Leč musejí přitom hrubě spílat těm, kteří mají jiný názor? Jako kdyby duch, který odmítá, se domníval, že bojuje. Je ovšem známo, že skutečné války se nevyhrávají tím, že se nepřítel zásadně popře a prohlásí se o něm, že je ničema a blbec a že pro nás neexistuje.
Uzoučký a plochý je svět lidí, kteří uznávají jenom něco a odmítají všechno ostatní. Kdekdo se cítí v právu vylučovat toho druhého ze společnosti rozumných a oprávněných lidí jen proto, že je řízen jinými zásadami, zkušenostmi a zájmy. Nevím, jakým silným jménem nazvat společnost, ve které se tak ochotně, tak hojně a tak vítězoslavně odmítá a vylučuje. Rozhodně to není pospolitost, která by chápala, co je to demokracie a vykazovala schopnost chovat se demokraticky. I kdyby se jejím mluvčí a reprezentanti sebevíce bili v prsa, jakou starost mají o naší svobodu, naší nezávislost a naše společné blaho.
