Vítězství v prohře aneb chvála fyzické meditace
V románu Osamělost přespolního běžce (vyd. 1959, filmový přepis z r. 1962) vypráví anglický spisovatel Alan Sillitoe (1928-2010) příběh mladistvého delikventa Smithe. V polepšovně, kde si odpykává trest, dostává od ředitele zařízení nabídku, aby začal pravidelně trénovat přespolní běh. Smith má k běhání dispozice a mohl by vyhrát národní mistrovství.
Namísto strohých čtyř stěn věznice se nabízejí tréninky v polosvobodě mimo plot polepšovny v mrazivém chladu zimy. „Od první chvíle, kdy mne dopravili do polepšovny, ze mne udělali přespolního běžce“. Do pravidelného běhání se nepouští z vlastní vůle, není to osobní volba niterná a nemá na ni vliv potřeba praktická. Než Smithe zavřeli, běhal jen proto, aby utekl policajtům. Prchat, sprintovat, nenechat se chytnout, takové jsou motivy lidí jako on, těch co se ocitli nebo stojí „mimo zákony“, všech, kteří vedou válku s těmi ostatními, co jsou „pro zákony“.
Pod vězeňským zámkem má běh jiný smysl a určení než na svobodě. Vězeňský ředitele pokládá běhání za prostředek k převýchově mladých delikventů. Pochopí nebo bude ochoten mladý trestanec přistoupit na pedagogický záměr věznitele? Zájem ředitele uspět a proslavit se svou metodou je silnější než touha trestance se změnit. Přesto Smith nabídku přijímá. A pouští se do tréninku se slibem, že neuteče, i když bude běhat sám bez dozoru mimo vězeňskou ohradu.
Dokáže se kázeň vynucená změnit v kázeň uvědomělou? Postoupí kázeň vnější místo kázni vnitřní, aby se tím sama posílila? Osamělé běhání má Smithe naučit sebeovládání a přivést ho k nápravě z vlastní vůle. Dokáže-li běhat, aniž by utekl, bude to jasný důkaz, že našel správný směr. Ředitel vězení hodlá na Smithově příkladu dokázat oprávněnost své představy filantropické, lidumilné, výchovy. Od chvíle, kdy trestanec přijme úkol, který mu otevře obzor k poznání smyslu života, přestává být vězněm. Humanizuje se a mění se v lidský subjekt, schopný se ovládat a přestat být pro společnost nebezpečný.
Leč Smith uvažuje jinak. Dosud vyrůstal s představou dvou světů, dvou rozdílných přístupů k „zákonům“ a dvou rozdílných válek v těchto světech probíhajících: „Válka, které vedou ti, co vládnou, není moje válka. Nemám s ní nic společného, protože mne zajímá jen válka moje“.
A co je to ta „Smithova válka“? Zápas na dvou úrovních. S jiným, s těmi, co jsou „pro zákony“, s těmi, kteří jsou spíše uvnitř než mimo. A zápas se sebou samým. Lze si i ve vězení zachovat jistou míru sebevlády? Jak se změnit po svém? Nikoliv se zlepšit podle vzoru kázně vnucované, nýbrž se proměnit, stát se jiným? Střetávání dvou rovin jedné války dává tak duchovní rozměr každodennímu pravidelnému běhání jednoho mladistvého trestance.
Ideál běhu jako návodu k nalézání životního cíle ve shodě s všeobecně platnými „zákony“, což je projekt vězeňského ředitele, Smith v kritickém momentu odmítne. V závodě, na který usilovně trénoval a kde se má prokázat, že se napravil v intencích ředitelovy výchovné představy, odmítne vyhrát. Ačkoliv jasně vede, ve finiši ostentativně přenechává první místo jinému běžci.
Překvapivá katarze, očistné rozuzlení příběhu ve chvíli vrcholného napětí s mravním ponaučením, nahrává na povrchu čtenářově sympatii pro hrdinu, korunujícího svou válku proti nepříliš sympatickému řediteli a všem, kteří v konformní slepotě věří „zákonům“. Pod povrchem této války (ostatně silně dobové, neboť román vznikl před více jak půl stoletím v atmosféře prvních kampaní proti příliš autoritativní výchově) se skrývá jiný, nadčasový zápas. Prohra v němnabývá zcela jiný smysl než je běžné. Smith o tom při jednom ze svých ranních výběhů říká: „Možná, že ve chvíli, kdy porážíme jiné, umíráme“.
Lze se naučit neporážet druhé? Neporážet druhé, to je hluboce lidské poučení poznané při běhání, „pravý smysl mého běhu“,usuzuje románový hrdina. Nikdy neprokážeme lépe, že máme vládu sami nad sebou, než když odmítnemeprojevit nadřazenost nad ostatními. Samozřejmě, že při běhu rádi soupeříme s jiným běžci. Koho by nepotěšila výhra. Leč tato vnější stránka je jen méně závažnou součástísportovního soupeření. Pod ní se skrývá prostor pro zápas vnitřní. A bez běhu by nás asi nikdy nenapadlo přemýšlet o vítězství v prohře. Ostatně, není ničím novým a neznámým, že při běhu do hlavy přicházejí myšlenky krystalicky průzračné.
Vypravěč příběhu, trestanec Smith, se k něčemu takovému doslovně hlásí: „Na přespolním běhu je dobré, že mě nutí lámat si hlavu a že se při něm naučím víc, než když ležím v posteli“. Běh i spánek jsou činnosti veskrze individuální. A osamocenost prospívápěstování vnitřního monologu. Běhspouští myšlení přirozeným způsobem a nenuceně.
Pravidelné běhání může sloužit i jako školení v prohrávání. Ostatně, každý běžec vyhraje jen občas. Obvykle skončí za někým. Lečje smyslem běhu porazit ostatní? Nejde spíše o tom vyhrát nad sebou samým? Možná, že je třeba učit se prohrát s ostatními, abychom dokázali sami nad sebou vyhrát.
Zdeněk Müller
Soukromý džihád
Na internet by možná mohlo platit to, co se říká o ohni. Dobrý sluha, leč zlý pán. Může se proměnit v nezkrotný živel, případně ve zlovolný nástroj indoktrinace. Je to svobodné pole, leč nemělo by se ponechat k užívání bez jisté kázně a pravidel. Jinak hrozí, že začne omezovat svobodu jiných, ba dokonce pomáhat vraždění.
Zdeněk Müller
Kritika islámu: od přeludu k realitě
V Čechách se stalo od jisté doby populárním kritizovat či lépe řečeno odsuzovat islám. Soudím tak z přívalů souhlasné odezvy na texty, jenž staví islám na pranýř, či podle ostrých, ba přímo vulgárních výpadů proti autorům, kteří islám a muslimy nechtějí vidět černobíle.
Zdeněk Müller
Náboženskost v modernitě
Migranti z muslimských zemí nepřicházeli původně do Francii, aby tam mohli žít nábožensky. Přicházeli za prací a mnozí z nich právě proto, aby se od zotročujícího islámu osvobodili. Pokud hledali prostor k praktikování víry, nevolili správně.
Zdeněk Müller
Když bezmocný Západ vítězí
O zániku Západu a bezbrannosti jeho demokracie vůči agresivnímu a barbarskému islamismu padlo nebo bylo napsáno již mnoho slov. Není taková skepse poněkud jednostranná?
Zdeněk Müller
Jako komunismus?
„Komunismus je islám 20. století“, bonmot francouzského sociologa, starý více jak půl století, by se dnes dal obrátit. „Islamismus je komunismus 21. století“.
Další články autora |
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů
Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...
Zemřel bývalý místopředseda ODS Miroslav Macek. Bylo mu 79 let
Ve věku 79 let zemřel bývalý místopředseda ODS a federální vlády Miroslav Macek, bylo mu 79 let. O...
To nemyslíte vážně! Soudce ostře zpražil bývalého vrchního žalobce
Emotivní závěr měl úterní jednací den v kauze údajného „podvodu století“, v němž měly přijít tisíce...
Moskva se chlubí kořistí z Ukrajiny: Abramsy, Leopardy i českým BVP
V Moskvě ve středu začala výstava západní vojenské techniky, kterou používá ukrajinská armáda a...
Sluší se, aby zaměstnanec věděl, proč je propouštěn, řekl Juchelka
Přímý přenos Poslanci se přeli o změnu zákoníku práce. Opozici se ho nepodařilo vrátit vládě k přepracování....
Na Plzeňsku hořela hala sklárny, oheň zasáhl třetinu střechy
V Heřmanově Huti na severním Plzeňsku hořelo v areálu sklárny. Podle informací iDNES.cz od hasičů,...
Trump se vidí jako disident, soud je pro něj marketingová sklizeň, tvrdí expert
Premium Pokud dojde na televizní debatu Donalda Trumpa a Joea Bidena, jako jednoznačný vítěz z ní vzejde...
Vlak bez strojvůdce ujel několik kilometrů, pak vykolejil. Řítil se stovkou
Na železniční trati mezi obcemi Čisovice a Měchenice v okrese Praha-západ vykolejil vlak. V...
Získejte ZDARMA dětskou opalovací kosmetiku Lirene
S příjemnými hřejivými pocity ze slunečních paprsků k nám ale míří i nebezpečné UV záření. To na nás působí celoročně, a proto je důležité sebe i...
- Počet článků 263
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2517x