Minulý týden vyslechla komise francouzského parlamentu posuzující možnost zákazu integrálního závoje (burky) ve Francii představitele Francouzské rady muslimského kultu. Její předseda Mohammed Moussaoui předvedl, jak vypadá muslimská kasuistika.
„Integrální závoj není podle názoru většiny muslimských álimů náboženskou povinností. Jedná se o minoritní praxi, kterou Rada sice neschvaluje, ale jako v otázce islámského závoje ve veřejných školách, o níž se mluvilo v roce 2003, bude i tentokrát vystupovat proti tomu, aby se záležitost integrálního závoje řešila zákonem. Takový přístup vede pouze k veřejnému ostouzení francouzských muslimů“. Krátce řečeno, s burkami nesouhlasíme, ale dělat něco proti nim nehodláme. Naopak žádáme, aby stát neprohluboval islamofobii novými zákony, nýbrž aby jejímu šíření zamezil.
Tak a je to venku! Evropa se bránit se tomu, co do ní nepatří. Snaží se muslimům vysvětlit, že lidskému soužití po evropsku odporuje představa o odlišných právních režimech pro jednotlivá náboženství, nárokovaná zejména islámem. Evropa naopak vyžaduje od všech respektovat stejná základní pravidla bez ohledu na světonázor a náboženské vyznání. Leč ti, kterých se to týká, slyší něco jiného. Vlastní slabinu změní v přednost a z dialogu, který by měl být pochopen jako snaha o hledání kompromisu, udělají morální kázání ve svůj prospěch. A mlýnek jeremiád se může roztáčel dál. „Evropští muslimové jsou obětí rostoucí nenávisti okolí vůči jejich náboženství. Organizace islámské konference silou 57 členských států se skrze OSN snaží o nápravu, leč naráží na nepochopení Západu. Přitom nežádá nic víc než ochranu náboženství a věřících“.
Skutečnost je drsnější. Oficiální muslimští představitelé chtějí, aby kritika náboženství byla postavena mimo zákon. Výtky na adresu islámu a muslimů vydávají za projev rasismu. Nahrává jim i Charta evropských muslimů, k níž se v lednu 2008 připojily na čtyři stovky muslimských organizací působící v Evropě. Její poselství je jasné. „Bojujte ve vašich zemích za uznání platnosti šaríy!“ Snem mluvčích muslimských zájmů v Evropě není adaptovat muslimskou religiozitu na poměry evropských společností, nýbrž prosadit princip stavící bariéru svobodě projevu v duchu výroku: „Svoboda vyjadřování končí tam, kde začíná svoboda vyznání“.
Francouzská rada muslimského kultu ani tentokrát, při diskusi o ohledně integrálního islámského závoje a jeho slučitelnosti či neslučitelnosti s veřejným životem občanského celku, nepřišla s ničím novým. Operuje s muslimem jako obětí evropského strachu z islámu čili islamofobie a této optice přizpůsobuje vlastní názor na občanská práva. Zavírá přitom oči před skutečností, že islamofobie je z valné části šířena samotnými muslimy. Chováním a způsoby, jak na sebe upozorňují, provokují většinovou nemuslimskou společnost a probouzejí v ní obavy z nábožensky motivovaného násilí.
Je otázkou, čím je tato slepota, s níž jde ruku v ruce omlouvání extrémů jako okrajových menšinových projevů v širokém a mnohostranném oceánu islámu. Odrazem vnitřní zmatenosti a prostoduché naivity či projevem rafinované strategie? Odpověď bude až nebezpečně jednoznačná, pokud vezmeme za bernou minci výroky papeže sunnitského islámu šejcha Júsufa al-Qaradáwího, egyptského álima usazeného v Kataru a hvězdy náboženských pořadů arabské televizní stanice al-Džazíra: „V Evropě se usadíme natrvalo. Prostřednictvím vašich demokratických zákonů a naší porodnosti vás ovládneme. A našimi koránskými zákony vás porazíme“.
