Ukrajina, evropská země?

„Ukrajina je evropská země, jež sdílí se zeměmi EU společné dějiny a hodnoty“, tvrdí se v prohlášení, jež vzešlo ze zářijového setkání představitelů Ukrajiny a EU na nejvyšší úrovni v Paříži.  Evropa dala najevo, že hodlá zahájit od příštího roku proces integrace Ukrajiny. Pozoruhodně časovaná vstřícnost. Přišla po katastrofálním dobrodružství prezidenta Sakašviliho v Gruzii a po demonstraci ruské síly, jež následovala. 

     Nad kroky evropských diplomatů se nelze nezamyslet.  Není jejich počínání spíše zrcadlem ukvapeného čtení aktualit než výrazem dlouhodobé a promyšlené strategie ?  V čem pak jsou Ukrajina a Gruzie evropštější než tolik kritizované Turecko? Není to pouze tím, že historicky náleží do křesťanské sféry? Jak je to vlastně s těmi „společnými dějinami“? A o jakou sdílenou historii Evropy s Ukrajinou má vlastně jít?   

     Dnešní Ukrajina je místem, kde dějiny představují složitý propletenec. Dědictví druhé světové války a sovětské epochy v něm hraje zásadní roli a nepřestává ovlivňovat místní představy o kultuře země, jejím geografické vymezení a její ideologii. 

     V Simferopolu, centru Krymu, lze jen výjimečně zaslechnout ukrajinštinu. Samo to slovo chybí dokonce i v místním slovníku. Ozývá se zpravidla jen ve chvílích, kde se tady laje „prozápadní“ vládě Viktora Juščenka. Obyvatelé Krymu se pokládají za Rusy, snad kromě té části tatarské menšiny, jež byla ochotna podřídit se svého času nacistickému útočníkovi. Ke Kyjevu vzhlížejí skepticky a s nedůvěrou. Ukrajinská národní identita, přiznejme to, je přinejmenším paradoxní.

     Hranice země, ať už na jihu s Rumunskem, nebo ještě více na západě s Polskem, se měnila a posunovala podle představ dobyvatelů. Nejrůznějším anexím byla Ukrajina vystavena po řadu staletí.  Obtížná prokazatelnost historických hranic Ukrajiny je tak silná, že si lze oprávněně položit otázku, kam vlastně umístit onu „územní celistvost“, o níž se hovoří ve výše uvedeném pařížském prohlášení. Nacistický vpád v červnu 1941, stejně jako sovětská invaze, stvrzená Jaltou, tu zanechaly nesmazatelné stopy.  

     Pokud Krym žije dodnes ze sovětské nostalgie, západní Ukrajina, Halič, kdysi polská a dnes integrovaná do Ukrajiny, tradičně velice nacionalistická, nezapomíná naopak na svou někdejší přísahu věrnosti nacistickému okupantovi.  Pokud se této části Ukrajiny říká „prozápadní“, mělo by se vysvětlit, co se tím míní. Letos koncem července uspořádal Lviv, bývalý Lemberg a centrum Haliče, za pomoci místní televize velkou manifestaci na počest Ukrajinské povstalecké armády (UPA) a  Haličské divize (SS Galicia), součástí jednotek Wehrmachtu a jednotek SS, vytvořené z ukrajinských nacistů a provozující následně masakry civilního obyvatelstva během války především v Jugoslávii.    

     Město se hrdě přihlásilo k barvám jednotek SS a na plakátech oznamující slavnost nechyběly hákové kříže.  Dělo se tak oficiálně, bez ruměnce, v zemi, jež věří, že bude patřit do budoucí Evropy! Manifestace vrhla temné světlo na údajně „společné hodnoty“, které bychom měli sdílet společně s prozápadními Ukrajinci. Neboť na Ukrajině vybrat si prozápadní tábor, to často znamená ztotožnit se s tradicí UPA a Haličskou divizí SS.  A opozice „proruských“ a „prozápadních“ se bez uzardění převléká do radikálních antagonismů vzešlých z katastrof 20. století.     

     Staří veteráni nacionalistických milic jsou dodnes dekorování medailemi, jež jim udílí kyjevská vláda. Jedna z ulice Lvivu nese jméno Stepana Bandery, spojence německých „osvoboditelů“ v prvních měsících nacistické invaze.  Totální likvidace haličských Židů zvláštními vyhlazovacími komandy a jejich ukrajinskými pomocníky je tabu, jež není radno připomínat.     

     Vyhlazování Židů, na němž se podílela nemalá část ukrajinské populace, oficiální historiografie obchází.  Hromadné hroby téměř milionu židovských obětí, rozeseté po celém území dnešní Ukrajiny připomínají výhradně jen památníky ze sovětských dob nebo postavené židovskými organizacemi.  Ukrajina Viktora Juščenka má zřejmě větší porozumění pro patriotismus pomocníků Haličské divize SS než pro vzpomínku na židovské oběti.    

     Podle názoru Efraima Zuroffa, předsedy jeruzalémského Centra Simona Wiesenthala, by případná integrace Ukrajiny do Evropy a NATO umožnila této zemi vyhnout se odpovědnosti za souzení dosud žijících nacistů, jako se tomu již stalo v případě pobaltských států.  Připojení k Evropě se v bývalých sovětských republikách na Baltu pochopila jako souhlas udělat za minulostí tlustou čáru. Dnes pobaltské země odmítají soudit nebo vydávat k soudům válečné zločince žijící v jejich řadách.    

     Nezávislost bývalých sovětských republik, jež přichází na úsvitu 90. let minulého století, pouze načas uspala obrovité roztržky související s nejasnou identitou, jazykovou situací, historickými konflikty a rozporuplným politickým zeměpisem. Navrstvily se postupně za celé 20. století.  Válka o jižní Osetii je možná jen předehrou k budoucím zmatkům a bouřím.     

     Za této situace by si měla Evropa dvakrát rozmyslet, než nějaké zemi z bývalého sovětského prostoru slíbí integraci do EU.  A nakonec k otázkám paměti a k otázkám vztahujícím se k naší „společné historii“. Proč v případě Turecka si Unie stanoví jako podmínku k zahájení jakékoliv diskuse o tureckém členství v Evropě uznání arménské genocidy, zatímco v případě Ukrajiny je to zcela jiné. Předem je zbavena veškeré odpovědnosti za podíl na židovské genocidě a za současné zamlčování minulosti.     

     V Evropě se často argumentuje proti členství Turecka v EU tím, že by to znamenalo dostat do předsálí Evropy tak zapeklité otázky jako je kurdská, syrská či irácká. Pokud bereme v úvahu všechny dotčené problémy, jak povahy historické a paměťové, tak geopolitické, nedá se popřít, že se začlenění Ukrajiny či Gruzie do Evropy  by nastaly hodně velké starostí.  Neméně tak velké, jako v tureckém případě, a navíc snad ještě dramatičtější.