Svůdnost ušlechtilé kapitulace

Román ze starých časů dokáže někdy nastavit zrcadlo, v němž současnost může spatřit sebe samu. Příběh sicilského šlechtice z 19. století, který tvoří jádro Geparda Giuseppeho di Lampedusy, je obrazem bezesporu překonané doby. Rolníci platí nájem v naturáliích, lokajové si natahují pumpy a na obzoru se rýsuje hrozba revolučního násilí. Na první pohled nic podobného dnešní Evropě. Feudalismus ji už dávno opustil a do očí bijící nerovnosti zmizely. Přesto by se měli dnešní evropští vůdcové ke Gepardovi vrátit a pozorně si ho přečíst. Vzít si odtud nadčasové poučení o procesu úpadku se doporučuje v jednom z posledních čísel britského týdeníku The Economist.   

Výroky o neradostných vyhlídkách Starého kontinentu nejsou dnes ničím mimořádným. Mnozí evropští představitelé varují. Pokud nebude Evropa jednat společně a mluvit jedním hlasem, hrozí nám svět ovládaný Amerikou a Čínou, říkají. Uvádějí se pak neradostná čísla o váze budoucí Evropy. Zatímco v roce 1900 tu žila celá čtvrtina světové populace, při zachování dnešních demografických trendů se tento podíl za příští půlstoletí může snížit jen na 6%. V té době se navíc ocitne celá třetina Evropanů nad věkovou hranicí 65 let.

O budoucnosti se dokola omílají stále stejné fráze. Lisabonská smlouva přinese „Evropu výsledků“. Přání otcem myšlenky. Apeluje se na morálku a banky jsou vyzývány, aby se vrátily k počestné tradici půjčovat s nízkým rizikem. Optimisticky se tvrdí, že změna podnebí bude bezbolestná. Evropa přece vytvoří miliony nových, zelených pracovních příležitostí.

Politikům by slušela větší upřímnost. Kdyby je řídila, museli by uznat, že nyní regulovaný finanční sektor přivodí nevyhnutelně menší růst. Stejně tak by nemohli popírat, že také změna podnebí zpomalí růst (což je možná dobrá věc) a že jen stěží vyvolá nějak mimořádnou nabídku nových pracovních příležitostí. A koneckonců soupeři Evropy na jiných frontách jako Brazilci, Indové, Číňané, stejně jako Amerika, se nevzdají svých zelených zaměstnání jen z nějakého ohledu k Evropě.

Leč daleko vážnější je skutečnost, že velká část Evropy žije už dlouhou dobu za hranicemi svých možností. Vezměme křiklavý případ Španělska, kde krizový propad ve stavebnictví způsobil nyní téměř 20% nezaměstnanost. Jedno ze dvou eur, které tento rok vydá španělská vláda, půjde na důchody, sociální přídavky nebo na dávky v nezaměstnanosti. Ta samá vláda přitom nechce odstranit jednu z největších bariér udržitelného růstu, nespravedlivý a nestejným metrem poměřovaný trh práce. Jedna část jeho účastníků nese hladově a s vypětím velké břemeno, zatímco jiná – mladí, přistěhovalci, částečně zaměstnaní – je ze sociálních ohledů podporována, aby nehladověla.

Obecně platí, že varovná slova o úpadku Evropy nedoprovází politická odvaha. Důvod je možné hledat v tom, že všichni sice mluvíme o úpadku, ale jeho skutečný dopad zatím necítíme. Může se to ovšem rychle změnit. Šokující zadluženost veřejných financí může nakonec vyústit ve velké strukturální reformy v Evropě, které tvrdě postihnou jednak pracovní trhy – dnes jdou velké sumy do ochrany zaměstnanosti během ekonomické recese, jednak sociální výpomoc. Pokud se zvýší nároky na udělení sociálního přilepšení potřebným, může to vyústit ve vyloučení velkých skupin střední třídy, které dnes nezřídka mají velký vliv na existující systém, z podílu na výdajové částce státních rozpočtů.

Na stránkách Geparda lze najít analogie vysvětlující dnešní stav sebeuspokojení ovládající Evropany vzdor všem řečem o úpadku. I když si naše slábnutí uvědomujeme, nemusí nás to burcovat k tomu, abychom se je snažili nějak zastavit. A úpadku se dá jít dokonce v ústrety. Don Fabrizio, princ ze Saliny, sleduje nové zbohatlíky ve svém sousedství, kteří skupují pozemky, aby zbavili šlechtu její moci. Je si dobře vědom toho, že se jeho vlastní panství rozpadá. Ale patří ke třídě, která je příliš hrdá na to, aby se snažila o záchranu. Stále ještě vlastní paláce a lpí na tradičním životním stylu, v němž má místo zjemnělá kultura a vytříbená elegance. Jeho nově zbohatlí soupeři mu nevědomky dávají za pravdu. Napodobují jeho aristokratické manýry, opičí se po něm, navlékají si na svá neforemná těla fraky a snaží se vyvdat své dcery do šlechtické rodiny.

Současní evropští politici si zvykli na obdobné sebe utvrzující argumenty. Naši konkurenti za Atlantikem nás sice mohou přemoci, ale kopírují náš model zdravotnictví. Na Východě jsou zase fascinování naší sociálním systémem Číňané. Co na tom, říkají, pokud naše vojenská síla už ztratila schopnost zasahovat ve světě. Je snad špatné být mírumilovným a prosperujícím starobylým kontinentem? Na něco takového platí jediná odpověď: Až se život stane neúnosným, hezké výmluvy nebudou k ničemu. Pokud nás někdo z našich soupeřů momentálně napodobuje, neznamená to, že naše dnešní chování zůstane únosné i zítra.

Lampedusův hrdina věří, že jeho děti a snad i jeho vnuci okusí podobně privilegovaný život jako on. Leč autor románu dobře ví, že konec je nablízku. Přirovnává princovy nemovitosti k zářijovým vlašťovkám. Obsadí všechny stromy kolem dokola v množství na první pohled bezpočetném. Ve skutečnosti se chystají rozletět do dáli. Nadto je Don Fabrizio příliš unaven na to, aby jednal. Siciliáni, oponuje jednomu z politických reformátorů, jsou „velice staří“ a také příliš „vyčerpaní“, aby chtěli dělat věci buď dobře nebo špatně. Pro něj, jak říká, je velkým hříchem vůbec něco „dělat“.

Z Geparda dodnes přežívá jeden bonmot: „Pokud chceme, aby věci zůstali tak, jak jsou, budou se muset změnit“. Vtipná sentence, leč někdy špatně pochopená. Dnešní evropští vůdcové kladou sice důraz na změnu, ale činí tak způsobem, aby je slyšela Evropa, která je stará, unavená a plná úzkosti. Dnes favorizované heslo zní: „Evropa, která chrání“. Jak poraženecký slogan! Nebylo by lepší hovořit o Evropě, která své občany posiluje anebo je vybavuje k tomu, aby byli schopni soupeřit se světem? Někteří Evropané dosud vedou záviděníhodné životy a ze zděděného bohatství může žít Evropa ještě nějaký čas docela dobře. Zůstává tu dosud mnoho skvělého a ušlechtilého, včetně humanistické ambice redukovat sociální nerovnosti. Ale evropští soupeři jsou mladí a hladoví. Starý kontinent by se měl začít učit, jak vzdorovat svodům ušlechtile kapitulovat.