Švindl s poctivostí

Poctivost a hodnota života spočívá v ustavičném dohánění našeho vlastního „já“, v soustavné sebeobraně před ztrátou svědomí. Katolík by to nazval zápasem o vlastní duši, existencialista snahou po autentičnosti. Stručně řečeno, základem všech morálek je starost o zachování vlastního „já“ a „čistého svědomí“. Nejinak tomu bylo a snad dosud je i s marxismem. I on přece přišel s nabídkou záchrany osobního „já“ před nemorální špínou vykořisťovatelského vědomí.

Nevím, zda se k marxismu komunisté u nás dosud hlásí. Občas jen zaslechnu jejich polemiky a argumenty, naposledy při kampani k evropským volbám, kterou postavili na propagování „tolerance“. Leč nemohu, ať dělám co dělám, ubránit se pocitu, že se mi tu sice v jiném kabátě, ale neméně vemlouvavě jako kdysi nabízí morální očista mého „já“. Nestojím sice o takovou očistu, ale padni komu padni. I trh s morálkami ať je svobodný. Zároveň ovšem, mám-li co říci, nebudu mlčet. Hlásat morálku, budiž, ale nešvindlovat přitom s poctivostí. Totalitářské pokušení není zažehnáno. Naopak, čeká na svoji příležitost. Osvoboď se od svého „já“, zatíženého předsudky, a svěř ho nám.

Tvé „já“, říkávali kdysi, bylo už předem zformováno tvými životnímu podmínkami, procesem tvé historie. Utvrzuješ-li se v tomto „já“, utvrzuješ se jedině ve vlastní deformaci. Co chceš hájit? Na čem hodláš trvat? Na tom „já“, které ti udělali a které zabíjí svobodu tvého skutečného vědomí? Jsi nepoučený a nedoučený.

Skvělý argument! Svědomí, duše, já, to jsou výslednice mé situace na světě a v lidech. Ústřední myšlenka komunismu se tak rozpadala do dvou velice přesvědčivých bodů. Za prvé, člověk je bytost zasazená mezi lidmi, to znamená, že o celém jeho vztahu ke světu rozhoduje jeho vztah k lidem. Za druhé, nemůžeme si věřit a jediné, co dokáže zajistit mé „já“, je naprosto jasné vědomí těch závislostí na ostatních, které utvářejí mou osobnost.

Ale pozor! Tady je potřeba se podívat do karet, s nimiž se tu hrálo. Dialektické a osvobozující myšlení se zastavilo před branami komunismu. Smím pochybovat o mých vlastních pravdách, pokud jsem na straně kapitalismu, ale tatáž sebekontrola musí ztichnout, jakmile se dostanu do řad revoluce. Tady dialektika najednou ustoupila dogmatu. Můj relativní, pohyblivý a nejasný svět se stává světem přesně vymezeným. O tomto světu se vlastně všechno ví a je přesně určen. Než mě dostali, byl jsem problematický, i když problém ze mě udělali oni, abych snáze vylezl ze své vlastní kůže, a když jsem nyní s nimi, musím se stát kategorickým.

Dvojtvářnost každého komunisty, i těch intelektuálně nejrafinovanějších, bije do očí. Přečetl jsem si paměti předválečného komunisty Stanislava Budína, kterého od a až do zet udělala partaj a pak ho, zřejmě na pokyn z Moskvy, zase ze svých řad vyobcovala. Už v roce 1936.  Uvádím to proto, že kniha ilustruje pach neupřímnosti vládnoucí mezi komunisty. Dokud jde o destrukci někdejší pravdy, v níž jste dosud žili, nadchne vás ten člověk volností ducha a požadavkem vnitřní upřímnosti. Ale když dovolíte, svedeni tím zpěvem, aby vás přivedl k jeho vlastní doktríně, zabouchne za vámi dveře. Bum!

Kde jste se to najednou ocitli? Je to klášter? Vojsko? Organizace? Církve? Pokoušet se tady přemýšlet o nových závislostech, které vám deformují ducha a vědomí, je marné, ba nebezpečné. Vaše vědomí bylo už jednou pro vždy osvobozeno a od této chvíle máte jen důvěřovat. Vaše pochybující „já“ se změnilo v „já“ zaručené a hodnověrné.

Komunismus vznikl spíše z uraženého mravního citu než z touhy po zlepšení materiálních podmínek. Křičí: Spravedlnost! Jeho zastánci nesnesli, že jeden má zámek a druhý brloh. To nebyla závist. To byl chtíč spravedlivého zákona. Raději spravedlivý brloh a všeobecná bída než blahobyt pasoucí se na křivdě. Opravdový komunismus je mučením smyslu pro morálku, který si uvědomil nespravedlnost a už na to nemůže zapomenout.

Nechci si usnadňovat kritiku. Nemířím na teror vlastní jejich organizaci, jež zabíjel tutéž svobodu, kterou naopak burcoval v nepřátelském táboře. Nejde mi o teorii, o myšlenkový či politický systém. Jde mi jen o to svědomí, kterým i ti současní, hovoří-li k nám s výzvou „být v Evropě nositeli tolerance“, mávají jako praporem. Když se rozhovor s nimi dostane na jejich vlastní terén, najednou se světlo změní v tmu. Myslel sis, že máš před sebou lidskou duši prahnoucí po pravdě, ale najednou se v ní zaleskla mazaná očička politika. Stojí před vámi věřící užívající nevíru jako nástroje tam, kde to může být prospěšné jeho víře.

I nejlepší mozky mezi nimi onemocněly polovičatou upřímností. Jsou upřímné ve vztahu k cizímu světu, ale spoutané a ochotné dát se vykastrovat z veškeré počestnosti, jde-li o stavbu vlastní chiméry. Ne, prosím, nemyslete si, že jsem na stejné lodi s těmi, kteří kopou do mrtvoly. Být hrdinou po bitvě je příliš snadné. Zejména, když se postavíme na stranu vítězů. Jde mi o něco jiného. Komunismus prohrál, ale zatuchlina jeho neupřímnosti nevyprchala. Jeho pohrobci jsou si už jisti, že jim diktatura proletariátu neposkytne každému domek se zahrádkou. Vystřízlivěli. Leč pokušení maskovat se demaskováním ostatních kolem nich jako aktérů nebo spolupachatelů hry brutálních sil zůstává.

Ano, byla to doktrína činu, doktrína utváření. Nebyla to idea o skutečnosti, nýbrž idea o přetváření skutečnosti, v níž vědomí bylo určováno bytím. Komunismus omezoval vědomí, aby jeho nositelům nepodrývalo odhodlání a nebralo jim energii. Bylo to logické a pochopitelné. Ale v tom případě si obecná morálka a vůbec elementární lidská morálka žádala, aby se k tomu přiznali. Měli říci: zaslepujeme se záměrně.

V tom vězí podstata. Komunisté byli k sobě nepoctiví a švindlovali s poctivostí. Zasloužili se tak o největší zklamání, jaké člověk mohl zažít v oblasti moderní etiky. Po Nietzschovi, Marxovi a Freudovi, kteří za fasádou morálky křesťanské, buržoazní a sublimované odhalili hru brutálních sil, nabídl komunismus mystifikaci ještě perverznější, ještě cyničtější, než představovaly zmíněné demaskované morálky. Učinil totiž i z demaskování nelítostný hry silových zájmů masku, za níž skrýval svou vlastní fascinaci silou a mocí. Jedná se o poučení, které překračuje existenci komunismus v praxi. Je nadčasové.