Soweto za dveřmi Paříže

Hořící pařížská předměstí. Pravidelně se opakující příběh. Jednou, dvakrát do roka. Stejný scénář pak v televizi. Bandy předměstských výrostků, mnozí z nich nezletilci, arabského a afrického původu, zapalují stovky aut, ničí obchody, které se odvážily usadit poblíž sídlišť zvaných po francouzsku „cité“, devastují tamní školy a knihovny. Protiútok následně vede těžkooděná policie.

Běžný Francouz, žijící mimo předměstská sídliště, se na to dívá v televizi s pocitem, jako kdyby se nepokoje, které má za dveřmi, odehrávaly někde na odvrácené straně Měsíce. Potom se objeví prezident, přislíbí tvrdé potrestání viníků a zvýšení podpory na zlepšení životních podmínek v předměstských čtvrtích. Další díl tohoto show se odehraje v parlamentu. Straničtí vůdci se tam navzájem obviňují, buď z toho, že nebylo investováno dost peněz na to, aby se pomohlo strádající mládeži, nebo že se proti ní nezasáhlo patřičně tvrdě. Novináři a intelektuálové pak o události dlouze diskutují v nočních televizních programech.

Takto to jde až do příštích nepokojů. Scénář opakujícího se představení dokazuje, že příčiny předměstského násilí leží v samotné francouzské společnosti. Tím vůbec neospravedlňuji vandaly coby oběti. Pouze konstatuji, že chování výrostků je zrcadlem Francie. Ta si v řadě směrů počíná jako měkčí forma apartheidu.

Francouze by asi šokovalo srovnání s někdejší Jižní Afrikou. Ale co naplat. Francouzská předměstí sice vypadají z dálky přijatelně, ale uvnitř mají blíže k Sowetu než Paříži. Francie vytvořila a udržuje diskriminační společnost, kde neviditelná čára odděluje „outsidery“ od těch, kdo jsou ve strukturách, od „insiderů“. Jedná se o ty, kterým se poštěstilo, že jsou Francouzi s kořeny, mají francouzská jména a rodinnou historií sahající několik generací do francouzské minulosti. Jsou vzdělaní a přiměřeně zaopatření.

Outsideři přišli z Afriky, jsou z první, druhé nebo třetí generace přistěhovalců, nedostatečně vzdělaní, nemají práci a nepatří k převažujícímu proudu kultury nebo náboženství. Podle francouzské republikánské ideologie jsou outsideři i insideři rovnocenní. Jsou francouzskými občany a mají stejná práva. Ale realita je jiná. Francouzská ekonomická politika vytvořila silný veřejný sektor a pracovní trh chráněný vysokými zdmi restriktivní regulace. Pokud máte odpovídající vzdělání, máte velkou šanci uspět v konkurzu do státního sektoru a získat zaměstnání na celý život. Když máte správné kontakty a talent, privátní sektor s vámi zachází téměř jako se státním zaměstnancem. Vyhodit francouzského zaměstnance je téměř nemožné. Outsideři bez konexí a vzdělání zůstávají mimo. Všechny regulace hrají proti nim.

Většina insiderů si nepřeje pružný pracovní trh. Pokládá ho za brutální americký způsob špatného zacházení s dělníky. I prezident Nicolas Sarkozy musí být velice opatrný, neboť jeho konzervativní většina patří do tábora insiderů.

Také francouzská bytová politika je diskriminační. Z ideologických důvodů, které se datují do časů před 60 lety, kdy gaullisté a komunisté, spolupracující za války v protifašistickém odboji, zůstali načas spojenci, dávají francouzské vlády přednost pronájmu před vlastnictvím bytů. Stát nepřestává poskytovat slušnou podporu sociálně slabým, aby si mohli platit nájemní byty, ale nenabízí jim možnost byty si koupit a vlastnit. Levná subvencovaná výstavba se soustředila na předměstí.

Etnická ghetta jsou vedlejším produktem této vlastnictví nefavorizující bytové politiky. Chudé přistěhovalecké rodiny se přirozeně koncentrují v bytových obecních domech na předměstích. Etnická koncentrace, plus nedostatek pracovních příležitostí vytvářejí místní subkulturu. Není ani africká, ani francouzská, ale něco mezi tím. Rapový hudební projev – parlandová rýmovaná deklamace na pozadí rytmické hudby – se stal uměleckým výrazem této subkultury. Středostavovští insideři ji pokládají za ozvláštňující exotiku a neváhají jí tleskat. Hudební vydavatelství si z toho udělaly byznys. Přikrášlují rapové zpěváky na nahrávkách  a propagují je v televizních zábavných pořadech.

Jedinou cestou, jak utéci před bídou, vandalstvím a násilím ghett, je odejít. Dělají to spíše dívky než chlapci. Jsou zpravidla schopnější a pracovitější než chlapci, daleko častěji než jejich kamarádi dokáží děvčata dokončit základní školu. Navíc mnohé z nich nepostrádají vůli zbavit se útěkem patriarchální tyranie svých otců a starších bratrů.

Ani socialisté, ani konzervativci nejsou ochotni uznat, že jejich politika „dobré vůle“, tj. stále více podpor, vede jen k většímu apartheidu. Možná by udělali lépe, kdyby se především zamysleli nad tím, proč se po více jak 30 letech politiky státních intervencí předměstí stále více vzdalují od názorů a pohledu na svět, který si pěstují insideři. A proč panující představa o Francii, jež má mezi „domácími“ stále dost přímluvců, populaci vzešlou z imigrace většinou neoslovuje.   

Alternativa si žádá přehodnotit francouzské základy. Otevřít pracovní trh outsiderům znamená tvrdý zásah do současné podoby blahobytného sociálního státu, jakou známe z Francie. Strhnou ghetta vyžaduje posun od nájemníků k vlastníkům. Insideři budou muset přiznat, že dnešní Francie je etnicky rozmanitá. Skutečné celonárodní usmíření bude zřejmě vyžadovat i pár zásahů do školních osnov v duchu přehodnocování národních dějin. Co se stalo už s vichistickou Francií za války, bude třeba učinit i s érou kolonialismu, o níž dosud panují jisté iluze.   

Takový zásadní přelom se těžko obejde bez politické shody mezi pravicí a levicí. A také bez trpělivosti a zároveň pružnosti. Z dlouhodobého hlediska jde o jedinou cestu, jak zajistit občanský mír na francouzských předměstích. Nelze nemyslet i na to, že takový postup může pomoci odvrátit mladé francouzské muslimy od pokušení spojit se s buňkami radikálního islamismu, které zatím spí ve Francii jen  zdánlivě.

Kdo bude takovému ideologickému posunu vzdorovat? Nepochybně především insideři ve veřejném sektoru. Na obranu svých zájmů vytáhnou heslo ochrany republikánské tradice. Otevřený trh a etnicko-kulturní mnohost má přece americkou příchuť. Nebýt jako Američané, to je poslední spásná výmluva, proč nevrátit Francii do reality světa.

Sarkozy, který je orientovaný na volný trh, soukromé vlastnictví a je přistěhovaleckého původu, je nadějí pro novou vizi země. Mimochodem, jako vůbec první francouzský prezident se odvážil jmenovat do ministerských funkcí hned tři ženy z rodin arabských a afrických přistěhovalců. Ale dosud jedná spíše jako obratný taktik. Dokáže nejen mást své nepřátele, ale rovněž šířit napětí. Jeho centrální strategie není zatím jasná a fakta jsou nezřídka v rozporu s jeho slovy. Francouzský rozpočet na příští rok připomíná Chirakův rozpočet na tento rok. Soweto je stále za dveřmi Paříže.