Krátce po listopadu 1989 jsem jako nový vedoucí jednoho akademického ústavu navštivil ministerstvo financí. Přišel jsem tam s návrhem využít části československých pohledávek v Iráku na vytvoření fondu, z něhož by se financovaly granty určené na výzkum starověké Mezopotámie a arabské historie.
Úředník, s nímiž jsem se setkal, mimochodem jeden z tvůrců kuponové privatizace, na mne hleděl se shovívavým despektem. K jeho cti lze přičíst, že mne okamžitě nevyrazil. Pouze prohlásil: „Pohledávky v Iráku prodáme jako celek nějaké bance“. Odešel jsem s prázdnou, ale dozvěděl jsem se, že pohledávky se dají prodat. Jak to s těmi iráckými nakonec dopadlo, nevím. Doufám, že jsme na to moc neprodělali.
Od té doby se převalila řada roků a bankovní kapitalismus se prosadil coby universální model. Peněžním ústavům narostly hřebínky a také apetit. Natolik kombinovaly s přehazováním pohledávek a úvěrů, až narazily. Státy většině z nich pomohly z bryndy. A tak už dnes víme, že se dají nejen prodávat pohledávky, ale i získávat úvěry na úhradu předchozích úvěrů.
Žil jsem dlouho v představě, že do banky dávám peníze, abych o ně nepřišel. Při současném trendu však tuto jistotu ztrácím. Z hry s fiktivními penězi, neboť co jiného je obchodování s úvěry a pohledávkami, se stává nebezpečný hazard. Mimo to panuje sice ekonomická krize, ale banky vykazují překvapivé zisky a jejich vedení si a konto přidělují pohádkové odměny. To vše dohromady nemůže nemít vliv na názory a myšlení současníků. Naděje v lepší budoucnost se rozplývá a poprvé od konce války se z Evropy vytrácí víra v pokrok.
Vypadá to dokonce tak, že Západ už na pokrok nevěří vůbec. Skepse nových generací ohledně budoucnosti má navrch. Představa, že budou žít lépe než generace, které je předcházely, se jim ztrácí před očima. Pesimistickou atmosféru dokresluje slábnoucí zájem lidí podílet se na politickém a veřejném dění, stahování se do vlastního soukromí a stále křečovitější zdůrazňování rozdílností kulturních, civilizačních a národních.
Jak si vysvětlit dobu, kterou procházíme? Jedná se snad o krizi civilizace? Ta naše, „západní“ se zrodila někdy v 17. století. Od té předchozí se liší tím, že se odklonila od tradiční zahleděnosti do minulého. Lidstvo na Západě přišlo s novou podobou života. Spočívala na projektování, předvídání a spoléhání se na budoucí. Svět moderní, do něhož jsme kdysi s Evropou vstoupili, se stále více „futurizoval“. Smysl našeho „bytí ve světě“ na Západě spočívá od novověku na takovém „futurismu“. Je to základní rys způsobu naší existence a něco, co pokládáme za věc přirozenou.
Prvořadost budoucnosti se datuje od epochy, kdy si Západ osvojil umění slibovat a kdy do života Evropanů vstoupil úvěr čili peněžní půjčka s odkladnou splátkou. Ve starověku a středověku neměl úvěr velkou váhu. Operovali s ním lichváři a lichvu církev odsuzovala. Moderní úvěr naopak otevřel horizont budoucnosti, neboť ve velkém začal účinkovat efekt příslibu splátek za poskytnutý úvěr.
Současná civilizační krize vychází z toho, že pro západní civilizací se zásadní přednost úvěru otevírat udržitelnou budoucnost radikálně oslabila, ba dokonce zablokovala. Souvisí to právě s masovým rozmachem půjček určených nikoliv k realizaci projektů, které připravují budoucnost, nýbrž k úhradě pohledávek pocházejících z jiných úvěrů.
Praxe úvěrování se ocitla v kritické fáze. Nahromadilo se tolik dluhů, že příslib jejich úhrady, na kterém spočívá jistota našeho budování světa, mizí. Zeptejte se kohokoliv na Západě, co soudí o možnostech zlikvidovat zadlužení, které se rozšířilo do většiny zemí. Velmi pravděpodobně vám odpoví: „Nevím a neví to nikdo“ . Patrně vám přitom naznačí, že jemu je to fuk a jeho samotného, že se to přímo netýká. Koneckonců, ať se každý stará sám o sebe.
Za první světové války si německý a rakouský generální štáb vyměnily telegramy obsahující informaci o tom, jak hodnotí své momentální postavení: „Naše situace na frontě je vážná, nikoliv však katastrofická“, psali Němci. A Rakušané jim odpověděli: „Naše situace je katastrofická, nikoliv však vážná“. Historka je patrně smyšlená, ale dobře pasuje na náš současný stav. Dluhy sotva zaplatíme, což je katastrofa, ale chováme se tak, jako kdyby to nebylo nijak vážné.
Na jedné straně je za tím cítit depresi ve smyslu „stejně umřu, tak proč se tím zatěžovat“, případně rezignaci „nedokážu nic víc, než se na připravit na hořký konec“. Z druhé strany do toho mluví vzdorování, k němuž se upínáme jako k nějakému fetiši: „Vím dobře, že je to nemožné, ale budu se pokoušet...“ Hlavou přitom nepřestává vrtat otázka, co se stalo, že před dvaceti lety jsme měli na prodej pohledávky, zatímco dnes v převážné míře dluhy.
