Staletý spor, jenž v moderní době pozbyl přitažlivost a zajímal sotva pár historiků, současná civilizační krize oživuje. Prorok islámu Muhammad – ideál nebo špatný vzor? Ve středověku neměl na Západě nikdy příliš dobrou pověst. Lžiprorok a loupežník. Vír modernizace vymetl náboženské spory jako uschlé listí na dějinné smetiště. Vládu převzala lhostejnost a kritická věda. Překážky bránící najít „poslu božímu z Arábie“ střízlivě a rozumně místo v dějinách lidstva padly. Leč „čas trhl oponou“ a dávno mrtví démoni znovu ožívají. Posedlost a fanatismus vyhánějí z hlav rozum a kritičnost a vyvolávají stejně vášnivé jako marné sváry. Pohlížet na historickou postavu přes chování radikálních muslimů a teroristů výrazně negativně? Anebo naopak ustupovat přehnaně pozitivní a jednostranné představě muslimů stavějící kolem jejich proroka hradbu nedotknutelnosti?
Karikatura Muhammada z nejstaršího překladu Koránu do latiny z poloviny 12. století, který je připisován Pierru Ctihodnému z Cluny.
Svatý Jan Damašský, syrský křesťan a teolog (675-749), považoval Muhammada za falešného proroka: „Přišel a tvrdil, že mu Písmo spadlo z nebe“. Na křesťanském Západě je prorok islámu, nazývaný Mahomet, Mohamed, pokládán za podvodníka, barbara, ďáblem posedlého jedince, loupežníka, krvelačníka, hlupáka, surovce, nadutce. Souvisí to nepochybně nejen s tím, že měl řadu manželek plus konkubíny a praktikoval tedy pro křesťany hříšnou polygamii, nýbrž především s tím, že velel několika vojenským tažením. Při nich se zabíjelo a tekla krev, získávala se kořist a brali se zajatci pro otrockou práci a jako užitečné zboží.
Existují nepochybně dva Muhammadi. Jeden, přitahovaný příkladem Ježíše, zbožný a citlivý člověk. A druhý, Muhammad Medíny. Je-li první Muhammad soucitný, laskavý, naslouchající, druhý Muhammad je naopak pomstychtivý, krutý a panovačný. Islám tak má proroka se dvěma tvářemi.
Muslimové dávají dosud kupodivu přednost Muhammadovi Medíny. V jednom autorizovaném výroku proroka Muhammada se praví: „Islám je spojen s Medínou jako had se svou skrýší“. Není na tom ostatně nic divného. V Medíně dostal islám poprvé podobu hromadně praktikovaného náboženství. Zde se také z Muhammada stal politik a dobyvatel. Přizván původně do oázy Jathrib, aby tam plnil úlohu soudce mezi svářícími se kmeny, využívá příležitosti k tomu, aby na tomto místě, které později dostane název Medína, vytvořil první muslimskou obec, ummu. Perioda prorokovy veřejné aktivity v Medíně od roku 622 až do roku června 632, kdy Muhammad umírá, se stala modelem. Jak pro pozdější budování panovnické moci v podobě chalífátu, tak pro právní a veřejnou praxi, včetně těch nejběžnějším detailům každodenního života, muslimské obce a jejích jednotlivých členů.
Pokud se někteří muslimové osobují právo „likvidovat“ bezbožné, není to jen proto, že korán obsahuje velice tvrdé verše adresované nepřátelům Alláha. Sám prorok islámu osobně občas podněcoval své stoupence, aby vraždili pro dobro celé obce, a toto jeho počínání si dodnes někteří muslimové vykládají jako výzvu chovat se stejně.
První Muhammadův životopisec, Ibn Isháq (704-767), shromáždil řadu historek, z nichž je patrné, že v případě boje s nepřáteli islámu se nepraktikovala žádná přehnaná citlivost. Politické vraždění se vydává za vojenská tažení. Ibn Isháq, stejně jako mladší prorokův biograf Ibn Hišám (zemřel 830), nijak nezakrývají, že Muhammad válčil a nechával téci krev.
Ani soukromý život proroka islámu jeho biografové nezamlčují. Dozvídáme se tak, že po smrti své první ženy Chadídži a po té, co mu jeho úsilí přineslo první úspěchy, se Muhammad postupně oženil s devíti dalšími ženami. Důvody sňatků byly jednak politické, jednak sociální. Muhammad se tak žení jak dcerami významných prvních muslimů - s Á'išou, dcerou budoucího prvního chalífy Abú Bakra a Hafsou, dcerou Umara, následujícího druhého chalífy - a kmenových náčelníků, tak s vdovami po padlých muslimských bojovnících. Měl navíc ještě tři konkubíny: koptskou křesťanku Máriji, kterou mu daroval egyptský místodržící, a dvě dívky patřící k židovským obcím z okolí Medíny.
Moderní arabští životopisci (Hajkal, al-Aqqád) se ovšem přizpůsobili modernímu západnímu názoru a snaží se postoje Muhammada „změkčit“, vysvětlit a ospravedlnit. Pokušení dělat Muhammadovi advokáta se nevyhnula ani jedna z posledních biografií proroka islámu od libanonského autor Salaha Stétiého, jež vyšla před několika lety. Dovídáme se tak, že Muhammadova rozsáhlá polygamní rodina jeho současníky rozhodně nepohoršovala, ale byla naopak chápána jako chvályhodný doklad jeho mužnosti, schopnosti a postavení. Egypťan al-Aqqád tvrdí, že Muhammadova široká rodina nesvědčí o přemíře sexu, stejně tak jako skutečnost, že se Ježíš neoženil, nesvědčí o tom, že by mu byl sex cizí.
Naopak moderní západní biografie, zpracované vědeckými metodami kritické historiografie, zasazují proroka islámu do souvislostí jeho doby a berou ho výhradně jako historickou postavu. Tyto vědecky kritické práce ovšem některé muslimy nepřestávají pobuřovat. Kupříkladu dosud velice cenná sociologizující studie Maxima Rodinsona, přeložená před 40 lety do arabštiny, se dostala díky iniciativě egyptských fundamentalistů před 15 lety na index a byla z egyptských knihoven vyřazena.
Ale zpět k západnímu vidění islámského proroka. Představa Muhammada se střetává v kolektivním podvědomí křesťanů a lidí mimo muslimské prostředí, s představou Ježíše, počestného a mírumilovného. V západní představě je duchovnost neslučitelná s výjevy násilí, s mstivostí a smyslností. Prorok milující nade vše ženy a vůně, nechávající své přívržence provádět masakry, i když zároveň dbá velice na modlitbu, si sotva nakloní mentalitu utvářenou po staletí evangelizační tradicí. Západ si váží Gándhího a oceňuje dalajlamu. Ztělesňují universální duchovnost, v níž nenásilí a soucit stojí na prvním místě. Naopak s Muhammadem to je jiné. Jeho reálné zasazení do primitivní Arábie 7. století, se všemi nectnostmi a neduhy dané doby, bude vždy ztěžovat lidem ze Západu přijetí proroka islámu jako mluvčího opravdové „boží vůle“.
