Praha jako vzor?

Ke středoevropským městům, v nichž se setkávaly a společně žily jazykově, etnicky a nábožensky odlišné skupiny, patřila kdysi i Praha. Její multikulturalita, jak by se to dnes dalo nazvat, měla svá světla i stíny. Tvořivost a konfliktnost zároveň ovšem zaniká v dnešní kolektivní představě o vzorovém soužití vládnoucím v minulosti. Nepěstujeme si nebezpečnou iluzi? Multikulturnost zabavená konfliktnosti vede při prvním nárazu k frustraci. Na jejím konci je xenofobie nebo civilizační selekce.     

V roce 1900 žilo v Praze pouze 40% lidí, kteří se tam narodili, zatímco zbytek tvořili poddaní habsburského císaře pocházející z různých kulturních koutů říše. Kupříkladu Paříž byla ve srovnání s Prahou na počátku 20. století kulturně podstatně jednolitější. Mezi Pařížany bylo tehdy jen 6% cizinců. Praha přitom nepředstavovala ve středoevropských poměrech žádnou výjimkou. Podobně multikulturní ráz měla Budapešť s 61% cizinců  či Vídeň s 63% přistěhovalců.       Není sporu o tom, že kulturní pluralita charakterizovala habsburský systém, ale ten sám o sobě nežil výlučně jen pro mezikulturní harmonii. Sloužil v prvé řadě jako nástroj k udržení trůnu. V návaznosti na první obavy habsburské dynastie o svou budoucnost po prohrané bitvě s Prusy u Sadové (červenec 1866) se Vídeň pokusila naklonit si jak své Němce, tak Uhry. Tento pokus o institucionalizaci politicko-kulturní plurality se příliš nevyvedl. Rakousko-uherské vyrovnání v roce 1867 a následné kompromisy určené k vybalancování rovnováhy národů v jednotlivých oblastech říše povzbudily spíše nacionalistické nálady než touhy bránit kulturní pluralitu. Kdo tím byl vinen je pak otázkou pro celé následující století.      Na konci první světové války triumfuje češství a slovanství. Na vítěznou náladu čechizace odpovídá v následujícím desetiletí ideový multikulturalismus. Pražské intelektuální prostředí je znovu česko-německo-židovské. Ale jeho mimořádnou tvůrčí plodnost doprovází politická konfliktnost soužití Čechů, Němců a Židů v Praze a v republice vůbec. Na pražskou universitu se dokonce znovu vrací malá kulturní válka, jež má kořeny na konci 19. století. Odrážely se v ní dvě osudově protichůdné tendence Prahy. Být mnohokulturní a jednokulturně česká zároveň. Po druhé světové válce a odsunu Němců tendence k monokulturnosti převládla. Poválečná Praha se pokládá za slovanskou zónu, kulturně a národnostně homogenní.      Současné přepisování dějiny se vrací k multikulturalitě staropražského prostředí a vyzlacuje ji coby ideál. Není na tom nic divného a je na co navazovat. Po zániku  tzv. Kakanie, jak Rakousko-Uhersko nazval rakouský spisovatel Robert Musil (z německých přídavných jmen Kaiserlich und Königlich používaných k označení říše, tj. Císařské a Královské), se „habsburský mýtus“ multikulturního soužití nepřestal v některých intelektuálních kruzích pěstovat. Staví se dokonce i jako protiváha „přízemnímu“ českému nacionalismu 19. století, jenž prosákl i do 20. století. I ony známé útoky proti „čecháčkovství“ vychází nezřídka z obdivu k habsburské idyle.      Každá doba si utváří historickou paměť po svém. Dnes o to více, že moderní občanská společnost nemůže budovat své vědomí o minulosti na rodových genealogiích. A také proto, že více trpíme obavami z budoucnosti. O co budeme napříště opírat svoji identitu, uchráníme ji vůbec, nerozředí se ve velkých národech anebo nezmizí pod náporem nových vandalů? Z někdejší kulturní mnohočetnosti Prahy se vytvořila nová legenda.      Německo-židovsko-česká multikulturalita má tendenci stát se kolektivně sdílenou pamětí a dělá se z ní pomník. Jak patrno, dobře dnes pomáhá a úspěšně slouží turistickému ruchu v Praze. Kafka, Golem, Mozart. Konfliktní stránky multikulturality jsou zapomenuty. Neboť muslimové nás zatím nezaplavují a asijští přistěhovalci se s pražským prostředím sžívají bez obtíží. A tak pouze přítomnost Romů dokáže připomenout, že nové multikulturní konflikty dřímají na dohled. Budeme schopni se s nimi rozumně vyrovnat?