- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
To, co po něm zůstává, překračuje rámec literatury. Solženicyn ovlivnil epochu a jen málokterá literatura měla tak silný politický dopad jako jeho romány. V tuto chvíli nemá cenu polemizovat se spisovatelovou kritikou Západu. Vinil ho zprvu z toho, že kvůli záchraně levicového ideálu udělal ze stalinismu po roce 1956 pouhý přelud a dočasnou slepou uličku, později upozorňoval na západní "úpadek". Smysl by nemělo ani odsuzovat Solženicynův křesťanský nacionalismus s apokalyptickými vykřičníky. Nyní je třeba mluvit především o díle, o způsobu, jakým změnilo chod dějin, jak ovlivnilo myšlení a především, jak pomáhalo lidem žít. Solženicyn zůstane navždy „spisovatelem Gulagu“. Dal koncentráčnické bídě komunistického systému tváře a hlasy.
Odsouzen v roce 1945 coby "zrádce" strávil osm let v „převýchovném pracovním táboře“. Jako řadu jemu podobných ho zachránila Stalinova smrt v roce 1953, pravda, byť spíše k živoření. Vykázali ho do nuceného vyhnanství v Kazachstánu. Učil matematiku a fyziku a tajně psal. Jeho první novela Jeden den Ivana Děnisoviče se objevila v listopadu 1962 nejprve v časopise Novyj Mir jako první vlašťovka Chruščevovem iniciovaného „tání“. Jednalo se o pokusný balónek vypuštěný, samozřejmě se souhlasem nejvyššího tajemníka, Alexandrem Tvardovským, šéfredaktorem literární revue, který okamžitě rozpoznal mimořádnou závažnost a hloubku rozsahem nevelkého dílka.
Mé generaci vrátil Solženicyn zájem o novou ruskou literaturu. Dodnes z paměti nevymizela vzpomínka na vzrušení, jež se mne zmocnilo, když mi Novyj Mir s novelou přinesl můj soukromý „Ivan Děnisovič“, spisovatel Konstantin Čcheidze. O jeho osudu jsem už před časem psal. Viz: http://muller.blog.idnes.cz/c/11461/Davej-druhemu-to-nejlepsi-co-mas.html Porevoluční emigrant, žijící v Československu, pro kterého si po osvobození Prahy Rudou armádou přišla rozvědka hledající „špióny a zrádce“. Nechali ho odvézt do lágru na Sibiř, z něhož se vrátil v polovině 50. let. Kolikrát asi opakovaný příběh, tak podobný Solženicynovi, a pak literárně ztvárněný.
Pokusný balónek vypuštěný „destalinizátory“ vyvolal reakci, jež samotné autory pokusu vyděsila. Chruščov záhy zaútočí na „abstraktní umění“ a vrací se k tezi, že spisovatel má sloužit lidu, rozuměj politickému režimu u moci. Kolem Solženicyna začíná narůstat hráz mlčení a znovu je literát vytlačen do izolace se snahou přimět veřejnost, aby na něj zapomněla. Další dva romány V kruge pjervom a Rakovyj korpus, vycházející v roce 1968 v cizině a samizdatem, staví autora znovu do role „morálně pokleslého spisovatele“. Odtud je už jen krok z nálepce „zrádce a zaprodance“. Nobelova cena za literaturu udělená spisovateli v roce 1970 rozpálí do žhava „nové stalinisty“. O čtyři roky později pak už propuká hysterie. Vydání rozsáhlé práce na pomezí románu a literatury faktu Archipelag GULAG v cizině, v roce 1974 se o ruské vydání zasloužila pařížská sekce asociace YMCA, autorovi vyneslo ztrátu sovětského občanství a vyhnání za hranice. Odchází zprvu do Švýcarska a nakonec se usadí ve Vermontu v USA. Tam věnuje veškeré své úsilí velkému historickému románovému cyklu Krasnoje koleso.
Po pádu Berlínské zdi se v roce 1994 vrátil do vlasti. Pokusil se veřejně mluvit a zasahovat do politiky, ale „úpadek slovanské civilizace“, jak prohlásil, mu vzal chuť pokračovat. Stáhl se do soukromí a plně se věnoval tomu, co uměl nejlépe, psaní. S velkým důrazem na jazyk a s pedantským lpěním na dokumentech a detailech sepisoval dějiny epochy, kterou prožil. Pokračoval v rozpracovávání, jak říkal „uzlových bodů“ historické fresky Krasnoje koleso. Mezi tím vznikla rovněž spory vyvolávající práce o soužití Rusů a Židů s názvem Dvě století pohromadě (francouzský překlad ve dvou dílech I. 1795-1995 a II. 1917-1972 vyšel v roce 2002 a 2003).
Solženicynovo dílo, to jsou desítky tisíc popsaných stránek. Rozsahem tvorby se přiblížil Tolstojovi, ale postrádá jeho epiku. Postavy jeho románů mají tragiku připomínající Dostojevského. Dávají nový zrod dějinám a člověku jako u Čechova a staví nové civilizační základy uprostřed lesů jako u Turgeněva. Solženicynova osobitá prezentace dějinné tragiky se tak utváří jakoby na základě syntézy velkých ruských spisovatelů.
Během dvaceti let strávených v Americe nemyslel Solženicyn na nic jiného než na psaní. Pracoval a pracoval s plným zaujetím pro jazyk a ruskou historii. Jako kdyby bojoval s časem, aby stihl naplnit svá rozdílná spisovatelská poslání dříve než nastane osudová hodina smrti. Ameriku si ostatně vybral proto, že tamní university mají bohaté archivy rukopisů, dokumentů a knihy vztahujících se k revoluci 1917. Drobným písmen si ručně vypisoval poznámky do měkkých sešitů a těsně větu za větou, že na stránkách nezbývá žádné volné místo. Jako když psával v lágru. ZEK, táborový trestanec, se zabydlel ve spisovateli natrvalo.
Politické postoje z posledních let, vzývání ruského národa, volání osamělého proroka na poušti, to dnes nedovolí pochopit Solženicyna těm, kteří ho nečetli v jeho době. Nepochopí, jaký zlom a jakou bouří znamenaly jeho první romány pro stovky tisíc čtenářů. Solženicyn přinesl do sovětské literatury zásadní, doslova Koperníkův převrat. Šoková terapie pro myšlení lidí na evropském Východě i Západě. V evropské levice, žijící v iluzi o sovětské skutečnosti, vyprovokovaly Solženicynovy romány spásotvornou diskusi o skutečné povaze sovětského komunismu. Tato část spisovatelova díla je tak silná a mocná, že nemůže být nikdy zastřena tím, co přišlo potom a o čem se nepřestává diskutovat, totiž Solženicynovo odsouzení Západu za úpadek a nedostatek odvahy. Při své slavné přednášce na Harwardu v roce 1978 to nazval „signálem nastávajícího konce“. Nikdy nepochopíme spisovatele, pokud opomeneme vidět to, čemu uvykl.
Další články autora |
Na cestě mateřstvím se potkáváme s různými výzvami. V případě výživy našich nejmenších představuje kojení ten nejlepší základ. Pokud však kojení...