Podkarpatské črty 2

V Mukačevu nás zaujala vývěska s nápisem hotel Zlata Praha. To se musí zkusit. Zakrátko vybalujeme zavazadla ve slušném pokoji s koupelnou. No, ty tretky si mohli odpustit a skříň vypadá, že se rozpadne. Raději na to, prosím tě, nesahej. Leč televize nejmodernější s plochou obrazovkou a množstvím kanálu. Zkusmo hmátnu po dálkové ovladači a zmačknu. Tvrdá porno scéna mi vyráží dech. Vida, přival globalizované „kultury“ a bez závoje.

Andrejzdmuller

Centrum Mukačeva bez dopravy je pěkné, upravené a laskavé. Na Puškinově ulici v Baru Traktir nám zachutnali „gombolci“, tvarohové knedlíky obalované ve strouhance a polité smetanou. Na kávu chci jít o kousek dál do kavárny Halka. Čtu tam „káva po lvovsku“ a to mne láká. Nepříliš jasná rodinná historka vypráví o cestě mého dědy, mimo jiné vášnivého milovníka kávy, po trase Lvov, Kyjev, Oděsa počátkem minulého století. Možná, že ve Lvově popíjel takový nápoj. Nadšen myšlenkou zkusit, zda taková káva je či byla realitou nebo je to pouze sen, obracím se na obsluhující „děvušku“. „Skažitě, požalsta, čto značit kava po lvivsku?“ Odpověď je zklamáním: Espreso, smetana a může prý být i „koňáček“.

Čekal jsem něco staromódnějšího. Něco jako je překapávaná káva servírovaná ve vysoké zdobné sklenici, stojící ve stříbrné kalíšku s ouškem a se stříbrnou lžičkou k zamíchání lógru. S lehkými obláčky smetany a s chutí situovanou někam mezi Vídeň, Budapešť a Prahu. Jak to ale dívence vysvětlit? Zkouším to, leč nepříliš obratně a narážím na chladnou, nezainteresovanou tvář. Malér a trapas. Něco jako „na svádění máš po sezóně“ dá se z výrazu dívenky vyčíst. Tak dopít to nadnárodní kafe, co mám v šálku, a raději pryč.  

Hoříce nedočkavostí, vydáme se už odpoledne na první průzkum. Ohledat místo, jehož jméno figuruje či figurovalo na několika rodných listech a které známe jen z nesoustavných zmínek. Krásný den se sluší využít. Trochu horko, ale co když zítra přijdou bouřky a déšť? Cestou na jihovýchod směrem na Chust míjíme opuštěná pole a sem tam i bývalé tovární budovy. Skoncovali tady se zemědělskou velkovýrobou a zasáhl i sem konec industriálního věku Evropy?

U odbočky na Iršavu se čile obchoduje s ovocem a zeleninou. Broskve, meruňky, papriky, cibule, česnek a rajčata, ale také květiny a med a nakládaná zelenina a houby. Jako by v tomto úrodném koutu, chráněném ze severu lesnatými kopci a dostatečně svlažovaném z hor tekoucími potoky, říčkami i řekami, tradice nebo nutnost učinily z každého drobného pěstitele.

Hreblja se dá snadno přehlédnout. Vlastně to nevypadá ani na křižovatku silnic. Hluboké výmoly, plné vody. Neklame nás mapa? O kousek dál se vozovka trochu zlepší. Dokonce se objevuje dláždění. Jedeme správně. Před námi zabraly silnici krávy. Z každého domu vychází jedna a přidává se do houfu. Jdou rozvážně, beze spěchu. Mladíka, který vede stádo za ves na pastvu, naše auto nijak nevzrušuje. Sledujeme divadlo a mlčíme. Pokora hostům sluší. „Dobry den, eto doroga k Roztoke?“, pokouším se o rozhovor. Mladý pasák se usmívá a kývá souhlasně hlavou. „Koho tam hledáte?“ Jak mu to vysvětlit. Vlastně nikoho a přece. Nebo spíše něco?

Zatáčka doprava a pak doleva a je tu most. Cedule se jménem obce žádná. Nevadí, jsem připraven. Přesně tak jsem si to představoval z tolikrát prohlížené mapy. V hlubokém korytu teče Boržava. A za mostem dědina. Zastavuji a jdu najisto. Podle plánku, který jsem si sestavil z útržků vzpomínek a vryl do paměti. Vzpomínky? Zpravidla kreslí jiný svět, než jaký trvá ve skutečnosti. Bylo to tady a musím tomu věřit. Místní už mi nepomohou. Zmizeli, odešli nebo si nepamatují.  

Andrej Ivanovič. Co mu asi z minula zůstalo v paměti? Pase na kraji vsi krávu a stěžuje si: „Víte, že na Ukrajině jsou nejnižší důchody v Evropě?“. „To opravdu nevím, tak kolik máte?“. „1000 hriven měsíčně (2500 Kč), to při dnešní drahotě je nic“. Drmolí stařík skrze své napolo bezzubé dásně. Když mu strčím do dlaně bankovku, hned ožije. Táhne krávu k budově poněkud zchátralých lázní s teplou minerální vodou. Vyrostly tady v té dědině někdy před půl stoletím. „Děvuška, daj pivo!“, velí. A pak z něho vypadne, že ve 30. letech chodil do české školy v Dubrivce, sousední vsi . „A měl jsem dvě učitelky, jmenovaly se Marta Hofmanová a Milada Škopová“. A hele, co se v mládí poznáš, to se ti na stará kolena nepřestává vracet.         

Za vsí se vyškrábu na vysoký pařez a točím se na něm dokola. Předem mnou se rozprostírá rovina přecházející do modravých kopců na severu a severovýchodě. Nořím se do podkarpatských končin, do kraje břízek, boroviček, luk a vršku, a najednou mám dojem, že příběh, který se odehrál před necelým stoletím a kvůli němuž jsme sem přijeli, je starý několik století. „Opravdu tu nic nezbylo?“, kladu si otázku. „ Opravdu nic“.         

Co si počít s podivnými ostrovy, kde včera bydleli blízcí lidé a dnes zakrývá stopy jejich domů tráva? Tady začíná úsek bez směrovek, bez tabulí s názvy sídel, a přesto plný stop. Aby něco z minulosti zůstalo, musí toho být na začátku hodně a nejlépe z hmot odolávajících působení času a dějin. Ale tady bývaly domy ze dřeva. Rychle roste a zároveň mnohem snáze podléhá zkáze. Ta historická pustina hraje roli mementa. Přesto se nemohu ubránit pocitu, že někde tudy probíhala a snad ještě probíhá evropská stezka. Dalo se po ní jít k domovu i zamířit do světa.