Patřit k nemuslimské menšině v muslimských zemích není v posledních desetiletích vůbec snadné. Tlak na náboženskou jednolitost v zemích, kde islám převládá, roste.
Stačí vzpomenout případ mladičké Rimšy Masíhové z Pákistánu. V srpnu byla obviněna z rouhačství za to, že spálila několik stránek z koránu. Mělo jít o zločin, který se v této islámské republice trestá nejméně doživotním vězením.
V paměti dosud zůstává dozvuk aféry. Byla od samého počátku naprogramovaná. Ukázalo se, že stránky z koránu strčil do balíků starého papíru určeného ke spálení jistý imám s jasným záměrem. Použít nevědomky jednajícího děvče, patřící ke křesťanské menšině, společensky odsouzené k živoření z likvidace odpadků, jako záminky. Když se potvrdil pravý stav věcí, dotyčný přiznal, že to, co udělal, byla jediná cesta, jak vyhnat křesťany z předměstské čtvrti Islamabádu, kde duchovně slouží muslimům.
Zranitelnost křesťanské menšiny v Pákistánu vystupuje zřetelně z románového příběhu Mohammeda Hanifa v knize „Panna Maria Alice Bhattiové“. Autor vykresluje odvážně a přitom citlivě lidské situace, o které se v jeho vlasti mluví nerádo. Souvisejí s postavením sekty „nedotknutelných“, jejíž členové konvertovali ke křesťanství a nyní čelí dvojí nevýhodě. Jako společností opovrhovaná skupina a jako stoupenci nežádoucí víry.
Je třeba k takovému psaní odvahu? Ano, protože tam, kde nenaráží muslimský náboženský fanatismus na překážky a může počítat s mlčenlivou lhostejností většiny, znamená pozvednout hlas na obranu věroučné či etnické menšiny, křesťanské nebo hindské, smrtelné riziko.
Leč Mohammedu Hanifovi se odvaha přilepila na kůži už při narození. Přišel na svět v osadě Okara v pákistánské části Paňdžábu v roce 1964. Nepřijal pasivně osudové určení - společenskou izolaci na doživotí v rodné vsi. Vstoupil do armády a stal se pilotem. Po sedmi letech službu opustil, leč vojenská léta mu nebyla promarněným časem. Naučil se číst a psát. A spatřil svět z jiného úhlu.
Pak se dal na dráhu, která v Pákistánu může být ještě riskantnější, než je kariéra stíhacího letce. Začal psát do novin a strkat přitom prsty do ožehavých záležitostí. Záhy se pustil i do literatury a jeho román o leteckém nehodě v roce 1988, při níž zahynul generál Muhammad Zia ul-Haq, získal v roce 2009 literární cenu Commonwealthu.
V románu „Panna Maria Alice Bhattiové“ autor dále vylepšuje svou literární metodu a styl. Drsně podanou syrovou realitu odlehčuje humornými zápletkami. Na těžko snesitelné záležitosti není lepšího léku. Literární fikci, jež vyhrocuje kontrasty, vyvažuje smysl pro směšné detaily. Hrdinka Alice je katolickou vyděděnkyní zapachájících koutů francouzské kolonie v Karáčí. Chudá, křesťanka a žena, to je příliš mnoha na to přežít. Získává místo ošetřovatelky v nemocnici Nejsvětějšího srdce Ježíšova. Asi proto, že je mladá a pohledná. Má za úkol „těšit nemocné, aniž by s nimi flirtovala“. Nakonec koná mnohem víc. Odhalí v sobě léčitelské schopnosti. Je snad tato osoba ze sekty „nedotknutelných“ svatá? V každém případě pomůže mnohým z chorých, s nimiž se setkává. Leč jen do chvíle, kdy se vdá za muže, který její "posvátné kouzlo" necení.
Literatura tady otevírá prostor, na němž mohou defilovat mnohé známé i zasuté podoby společnosti sevřené tradicemi, předsudky, náboženskou řevnivostí a zároveň nezměrnou chudobou. Každodennost tu mnohé staví před otázky, které se nám vyrostlým v podmínkách bohatého západního světa jeví jako absurdní: budu mít dnes co do úst, najdu místo k přespání, dožiji zítřka nebo mě někdo jen tak zabije či jinak sejdu ze světa, aniž by to kohokoliv zarmoutilo a dojalo? Takový literární pohled do reality světa, jehož běžná dramata činí z našich starostí směšné maličkosti, stojí za pozornost. Nejen kvůli uměleckému zážitku, leč i jen proto, abychom si uvědomili cenu toho, co nám nabízí náš svět a co se nám jeví nezřídka jako nedostatečné, nevyhovující a k nepřežití.
