O smyslu rodiny

Otec žije už jen ve vzpomínkách. Je tomu skoro čtyři desítky let, co jsme předali plamenům to tělesné z něho, co po smrti zbylo. Minulou sobotu uplynulo sto let od chvíle, kdy přišel na svět. Datum nemohlo nevést k zamyšlení nad uplynulým časem, nad rodinou, k níž dávno zesnulý nepřestává patřit, a nad smyslem rodinného kruhu vůbec.  

Řekl bych, že rodina je institucí s dvojí rolí. Na jedné straně fysiologickou, udržet biologickou podstatu, a na straně druhé mravní, uchovávat a předávat novým generacím životní a etické zásady, které odtud vyzařují nebo prosakují do celé okolní společnosti. Každá rodina takto „ideologizuje“ své lidské okolí. Není přitom zcela imunní proti vnějšku, proti proměňujícím se společenským zvyklostem a názorům. Nemluvě o tom, že do rodin zasahují více či méně politické režimy. Přicházejí k rodině se snahou navěsit na ni úkoly, jejichž plnění společnost stmeluje a její organizaci udržuje. Ideální je přirozená interakce, vzájemné pozitivní ovlivňování obou stran. Extrém pak představují totalitní systémy snažící se co nejvíce podvázat a dostat pod kontrolu onu disparátní „ideologizaci“ vyzařující z rodiny do společnosti. Rodinu si přivlastňují a mění dle svých omezených mocenských potřeb.

Vezmu-li to zpětně, můj otec nebyl žádný vyhraněný „třídní nepřítel“, jak režim za mého mládí označoval své protivníky. Když to zjednoduším, vyšel z maloměstských poměrů a z rodiny, kde panovala provinciální ctižádostivost. Jeho příklon k „otázce sociální“, řečeno po masarykovsky, jako otázce společensky zásadní byl docela přirozený. S tím mimo jiné souviselo, že prvoplánový antikomunismus mu byl jaksi cizí. Přesto mi čas od času říkával: „Komunismus chce od dětí, aby se dokázali zříci svých rodičů. Je to nemravné a neslušné“.

Nevím, zda ho tato slušnost v životě porážela. Jako u mnoha jemu podobných byl jednou nahoře a po druhého dole. Patřil k „inteligenci“ a tudíž viděno politicko-stranickými měřítky doby byl v různé míře „nespolehlivý“. Slušnost mu byla vnitřní bariérou, bránící říkat otevřeně, co si myslí. Zvnějšku to pak mohlo vypadat jako vědomě řízená zdrženlivost a nebo prostě nestatečnost. Leč slušnost představovala osu naší rodinné „ideologie“. A spolu s ní rovněž stud. Obojí tyto vlastnosti mají svůj rub a líc. Mohou být podstatou a metafyzikou osobnosti, stejně jako jen skořápkou, formalitou a vnější pózou. Jsou také chvíle, kdy je slušné být neslušný a někdy přílišná slušnost a stud brání úspěchu a zbohatnutí.

Závazek žít podle určitých libovůli omezujícím pravidel jednání s lidmi měl podle otce vést k plnému životu individuálně i společensky. Na rozdíl od snadných úspěchů vyplývajících z bezohlednosti a brutality. „Lidské jednání se řídí představami. Záleží proto velice na základních a výchozích představách. I slova mohou napáchat mnoho zla. Proto s nimi musíš nakládat opatrně“, nabádal. „Pamatuj, že i státy stojí a padají s idejemi, na kterých byly vystavěny“, opakoval mi masarykovský princip.

Jako kluk jsem zažil dobu, kdy nebyla v módě přecitlivělost. Nebýt mazánek a rozmazlený, to jsem bral jako samozřejmou výzvu. Leč společensky měla přecitlivělost i jiný význam. Jako „přecitlivělý“ se nezřídka označoval ten, kdo nechtěl víc než to, aby morálka nevymizela ze vztahů ve veřejném životě. V určitých chvílích tak bylo chování vycházející z principu slušnosti bráno za projev „přecitlivělosti“, dnes by se zřejmě řeklo „politicky nekorektní“, tehdy bylo běžnější říkat „politicky závadné“. Slušnost se stávala vadou a konec konců slabostí.

Dnes cítím docela jasně rozpoložení, v němž žil můj otec a rodina, kterou spoluutvářel. Neaspirovala na víc než být slušná a spořádaná. Leč historicky bouřlivé 20. století z tohoto ideového založení udělalo nejprve směšnou „přecitlivělost“ a následně bázlivý konformismus. Všeobecně na to nejvíce doplatila sama slušnost. Možná se přežila anebo si hledá nový výraz. Stydlivě a trochu bezradně přešlapuje. Pokud by měla zcela zmizet z „ideologie“ rodiny nelze odehnat vtíravou otázku. Odkud bude napříště slušnost prosakovat do společnosti?