Obula se do mne v diskusi jedna čtenářka. Asi prý nežiji ve Francii, když nevidím tamní realitu (rozuměj islamizační a imigrační), anebo dělám, že ji nevidím. Pravdu skutečnosti zastírám hloupostí. Pohoršení v ní vyvolal text, v němž namísto hořekování nad zkázou Evropy uvažuji, co dělat.
Nejsem slepý ani vědomě, ani nevědomky. Dívám se kolem sebe, kladu si otázky. Co dělat s tím, co má spojitost s muslimskou a africkou imigrací? Vstřícnost přestala zabírat anebo příchozí žádají stále více? A výsledek? Namátkou kupříkladu problémové čtvrti s nezvládnutelnou mládeží, bitky gangů dosahující až na půdu škol, kvetoucí obchodování s drogami a bezradná policie. K tomu ostentativní projevy islámu, které dráždí a provokují, zatahování nábožensko-politických sporů do veřejných škol, páteční veřejné modlitby muslimů v ulicích na severním okraji města, stále více islámských šátků a zahalených žen, mizení salámů a vepřového z obchodů a dokonce i z celostátně působících rychloobčerstvovacích řetězců v některých čtvrtích, aj.
Na rozdíl ode mne mají někteří zřejmě jasno o tom, co dělat. A tak když dávám najevo, že skutečnost je složitější, než aby na její zvládnutí stačilo vyřídit bezprostředně se jevící viníky jako je islám a francouzský sociální stát, jsem fackován jako naivní hlupáček, zaslepený humanista, zakuklený spojenec islamizace a bůhví co ještě. Narýsovat právní a kulturní podobu Evropy, její pravidla, demokratické a kulturní hodnoty a pak vyzvat imigranty a muslimy, přidejte se k nám, jaká hloupost! Naopak, žádné cavyky s nimi, pokud se nepřizpůsobí, nepatří sem! Rozlišovat islám a islamismus, zbožnost a fanatismus. Hledat mezi „nepřizpůsobivými“ spojence. Na to už není čas. Je třeba jednat! Jednat? Izolovat a vyhnat? Zakázat a zavřít?
Rozum se brání extrémům. Riziko stát se v boji s barbarstvím barbary nás neobchází. Ale zmínit se o tom prý není více než nemístné strašení. My tady v Evropě jsme přec civilizovaní. Opravdu? Zapomněli jsme na naše vlastní démony? Běsi v nás neskonali, pouze dřímají. K životu je může vyvolat ledacos. Kříšení zapomenutých identit, vzpomínky na minulost, z níž se bere jen to, co se hodí, konzervativní víra v náboženství, kterému se už sotva věří. Balkán, Sarajevo, Srebrenica. Nenávist, spáleniště, lidská utrpení. Co jiného za tím bylo než extremismus chytající se slovního radikalismu muslimské menšiny jako šikovné záminky, jak si udělat pořádek po svém.
Když Francie zvažuje, jak zastavit v nenáboženském veřejném prostředí šíření islámského integrálního závoje a hovoří se tu dokonce o možnosti přijmout zákona proti této pochybné zvyklosti, dovolím si to nazvat snahou skoncovat s „harémovou kulturou“. Jako kdybych nahrál na smeč. Ale poslechněte, Francouzi mají přece harémový životní styl v oblibě? Copak se tam nerozvádí každé druhé manželství? A zní to zase jako „žijete vůbec ve Francii“? A taky jste zřejmě zaspal dobu, k upalování těch, co s námi nekomunikují, chcete se vrátit? Ergo, ať si každý nasadí, co se mu líbí. Ať žije originalita! Glosa vtipálka či toho, kdo miluje svou vlastní hru se slovy natolik, že občas zapomene, co chce říci? Není divu, že si nevyslouží víc než odezvu sterilní, leč o to důraznější. Všechna zvěrstva 20. století ostatně započala francouzskou revolucí.
Nikdy si nestěžuj, nikdy nevysvětluj! Dobrá zásada. Není nutné pokaždé všechno doříci. Módní pravdy se ovšem rády poslouchají. Občas přespříliš, že z toho zpychnou a vyslovovány bez ohledu na souvislosti a čas navíc i zhloupnou. A horování pro pádná a konečná řešení plodí nezřídka voloviny. Dá se s nimi spokojeně existovat a ještě si za to vysloužit společenské a morální uznání. Leč je věcí každého posoudit, co pokládá za důstojný životní cíl. Obstarávat hloupost omíláním populárních pravd anebo si klást otázky s rizikem hloupého omylu.
