Nová geopolitika zatrpklosti

Hněv patří do lidského života. Staří Řekové mu dali název thymos a zásluhou Homéra a Platóna vstoupil do literatury a filosofie. Revoluce z něho učinily hybatele lidských dějin. V hněvu jako bořivé vášni se objevila tvořivá síla. Do jeho trasformování vstoupily politické strany a organizace. Začaly lidskou zlobu kanalizovat a měnit ji v politickou energii. Z pobouření ponižovaných se stával motor dějin a spravedlivý hněv pokořených se zaměřil na rozbíjení krunýřů útlaku.

Ani současný svět zuřivost nepostrádá. Na naší planetě je hněvu přemíra. Vytrácí se však jeho universální vyústění. Roztříštěná síla točí kolem dějin naprázdno. Někdejší centra shromažďování hněvu, schopná tlumit nebo naopak radikalizovat negativní vášně, už také pozbyla vlivu. Křesťanská církev s římskými papeži, historická banka hněvu, se změnila. Do minulosti odešla další velká centrála zloby, Komunistická internacionála, organizující hněv „psanců této země“.

Idea planetárního kanalizování hněvu velké skupiny lidí přesto docela nezpuchřela. Dnes ji vrací do života v globální podobě islamismus a do jisté míry přebírá štafetu po předchozích internacionálách zloby. Navenek ladí úsilí islamistů s představou filosofa Hegela, jenž lidské staví na vrchol tehdy, když zloba vyvolaná nespravedlností přiměje člověka riskovat samotnou vlastní existenci pro vyšší dobro. Islamismus kondenzuje hněv a rozsévá hrůzu. I když neváhá ničit i své vlastní domácí prostředí, děsí především na Západě.  

Navenek jaksi obnovuje klasický konflikt dobra a zla, platónského thymosu a erósu, střet základních sil v ekosystému lidských počitků. Ale jen jako frašku, jen jako divadlo. Moderní svět si pěstuje jiný ideál. Liberální idylu, nový humanismus bez existenciálních konfliktů, bez střetů na život a na smrt, bez protivníků. Zastánci takového ideálního světa spatřují v islamistickém teroru nezvaného hosta, šílence. Ve skutečnosti je to soupeř bezmocný a bezperspektivní. Hraje na oko a svým obscénním poselstvím špiní akorát fasádu společnosti bez nepřátel. Liberální „domestikace člověka“ (pojem německého filosofa Petera Sloterdijka) s hněvem nepočítá. Ani nechce. Budoucím bytostem bez hněvu (vytvořeným genetickou manipulací a prenatální selekcí) připravuje svět bez dějin.

Není tak dávno, kdy výsměch nad titulem knihy Francise Fukuyamy „Konec dějin a poslední člověk“ byl vizitkou vzdělanosti. Patřilo k dobrému tónu nad „skoncováním s dějinami“ špičkovat. Ve skutečnosti nebyl americký autor tak pošetilý, jak se na první pohled zdálo. Vypracoval politickou psychologii postmoderních společností a dotkl se citlivého nervu doby. Dějiny končí, protože mizí důvody, které nutily člověka a lidstvo měnit svět.

Koncem 90. let poukázal filozof Peter Sloterdijk na konec éry klasického humanismu. Knihy a psané slovo, krotící vášně čili kultura, jež humanizuje, zajišťující donedávna „domestikaci člověka“, jsou masivně nahrazovány farmaceutickými prostředky. V Americe se příliš pasivním nebo naopak příliš aktivním dětem předepisují prášky, děsí se Sloterdijk. „Co se nepodařilo komunismu a fašismu, totiž vytvořit nového člověka, dokáže patrně moderní farmakologie“.  

Do posthistorické doby dobře zapadá globální terorismus. Islamismus dává hněvu podobu svaté války džihádu a posunuje ho z historických a teritoriálních souvislostí do podoby planetárního a amorfního hnutí. Hněv vyloučených a zotročených uzavírá podivnou alianci s politicky korektními nevyloučenými. Společně hrají divadlo posledním lidem, těm, kteří ještě věří, že v životě může o něco jít.

Nabízí se tak pochmurný obraz posledního člověka stojícího tváří v tvář konci dějin. Zůstává mu role diváka, hledícího bezmocně na scénu, na níž jedni prolévají potoky krve a druzí oslavují triumf ekonomické moci jako zdroje společenské normality a měřítka chování. Oba tábory, navzájem se nenávidící a zároveň do sebe hluboce zahleděné, mají něco společného. Jsou ochotny a připraveny obětovat cokoliv a kohokoliv.  

Děje se tak ve chvíli, kdy geopolitika zatrpklosti se stále výrazněji přetahuje s náboženským elánem. Na jedné straně západní sféra, kde revolta už nenachází důvěryhodného politického vykonavatele a mění se v celkovou vnitřní malátnost konzumní společnosti. Západ, jenž se stává terčem všech zavilostí světa. Globalizace planety se mu vrací jako bumerang. V minulosti představoval západní člověk ohnisko, odkud vycházela poselství na všechny strany světa. Dnes se ze západního člověka stal adresát a ze Západu adresa, na níž přicházejí masově oznámení o vyhlášení války.

Na druhé straně se nacházejí odesilatelé této velice specifické pošty. Jinak řečeno, množství thymotických skupin, které se snaží mobilizovat agenty historické netrpělivosti a další extrémisty znechucení a využít (nebo spíše zneužít) nakupenou hořkost. Nový způsob sběru hněvu představuje al-Káida, doslova „základna“. Bitva vzplála nikoliv z náboženských důvodů, ale korán a jeho rozpalující pasáže mohou kdykoliv nabídnout ospravedlnění pro nenáboženskou vzpouru.

Dnes je ve světě na 200 milionů dětí, narozených v hněvu. Nikdy se nezařadí a nenajdou ve společnosti místo, nikdy nerozhýbou kolo dějin ku prospěchu většiny. Proč? Jejich hněv – thymos – nemá šanci změnit se v tvořivou sílu. Nabízí se jim výhradně mystika a náboženství sebevraždy. Islamismus je vítězným tažením prohrávajících.

Komu je oxymóron „vítězství prohrávajících“ nejasný, pro toho dva příklady. V létě 2006 oslavuje Hizbulláh vítězství ve válce s Izraelem. Přitom nesmyslným odpalování raket nabídl židovskému státu na zlatém podnosu možnost zničit za měsíc libanonskou infrastrukturu. V Gaze dnes Hamás spěchá, aby nezůstal pozadu. Po čtyřech dnech izraelského bombardování, jež bylo vyprovokováno stejně nerozumným způsobem jako v případě Hizbulláhu, křičí: „Vyhráli jsme!“ A pohřbívá své mrtvé, včetně dětí, tak okázale a teatrálně, jako kdyby se chlubil.