Zdálo se, že něco takového může přijít na mysl jen autorovi katastrofických příběhů. Ruku na srdce, koho by vůbec napadlo přemýšlet o spárování evropského sekulárního práva s předpisy islámského zákoníku šaría. Ale zčista jasna se o tom mluví vážně a světe, div se, kde? Ve „staré dobré Anglii“, přímo v jejím anglikánském srdci, v Canterbury. Primas anglikánské církve arcibiskup Rowan Williams si pohrává s perspektivou přenést některé občanskoprávní záležitosti muslimských věřících, jako jsou kupříkladu rozvody, péče o děti či dědictví, na soudy postupující podle zásad islámského práva.
Arcibiskup Rowan Williams má pověst pokrokáře. Mimo jiné i proto, jak hodnotí al-Káidu a islamistický terorismus. Připouští totiž, že „cíle islamistů jsou morální“. Nyní to vypadá na další průlom do utkvělých představ Evropy. „Je možné nalézt něco jako konstruktivní dohodu s některými prvky islámského zákona, jako to už činíme v případ ostatních náboženských zákoníků“, soudí hlava anglikánů.
Williams nemusel říkat víc. Pro úvodníkáře anglických deníků to stačilo vrchovatě. Pranýřují a tepají vší silou tento podivný výrok. A britský premiér Gordon Brown se okamžitě od názoru primase anglikánské církve rozhodně distancoval. Jistě, taková jednoznačná „ne“ se dobře poslouchají, protože je chceme slyšet. Ale nespokojme se jen s nesouhlasným výkřikem. Na první pohled okrajový a poněkud excentrický názor jednoho evropského náboženského představitele si zaslouží delší pozastavení než pouze mávnutí rukou.
Evropa dnes čelí ofenzívě církví. Jejich představitelé pochopili, že úpadek velkých moderních nenáboženských ideologií jim dává velké možnosti. Mají v úmyslu zaplnit prostor opuštěný ideology a všude v Evropě nabízejí přímo nebo nepřímo své služby politikům. Stáváme se tak svědky soupeření o to, kdo a jak bude ovlivňovat morálku veřejnosti a jak velký úsek názorového trhu si ta která náboženská orientace vybojuje.
Pokud jde o islám, již více jak 15 let testují představitelé muslimských komunit v západní Evropě náboženskou toleranci veřejnosti. Zapojili do toho zprvu právo muslimek na islámský šátek, posléze oddělování mužů a žen v plaveckých bazénech a nakonec i krizi přistěhovaleckých předměstí. Představa muslimských náboženských aktivistů o vztahu islámu k obecní správě a politické reprezentaci je zhruba následující: my vám přineseme na předměstí morálku (rozuměj islámskou), a vy nám za to necháte volnou ruku šířit islám, stavět mešity a uplatňovat šaríu v občanskoprávních sporech muslimů.
Do atmosféry poznamenané neslýchanými výroky canterburského arcibiskupa a poznačené neskrývaným obdivem francouzského prezidenta k náboženské morálce přijela minulý týden do Paříže Aján Hirsí Alíová. Převzít cenu Simone de Beauvoirové. Bývala nizozemská poslankyně, mladá žena somálského původu, byla před třemi lety odsouzena radikální islamistickou skupinou z Amsterdamu k smrti. Jaký zločin spáchala? Navrhla v Nizozemí zavést zákon proti praxi obřízky dívek, která se nepřestává mezi muslimy v zemi pokoutně provádět. Přitom soustavně obhajuje principy občanské rovnosti před nenáboženským zákonem a zásadu víry jako výhradně osobní a individuální záležitosti.
Pařížská návštěva Aján Hirsí Alíové nemohla vyznít jinak než jako varování. Horlivé advokáty náboženských práv by měl případ Alíové vést přinejmenším k zamyšlení. Arcibiskupovi Rowanu Williamsovi se dá doporučit četba knihy Abdelwahaba Meddeba, Jak se zbavit prokletí: Islám mezi civilizací a barbarstvím. Autor v ní přesvědčivě dokazuje neslučitelnost islámského božího zákona šaría a evropské právní tradice. A nám pak stačí zalistovat v koránu. V koránské súře Ženy, verš 11, se lze o rozdělování dědictví mezi potomky dočíst toto: „A Bůh vám stanoví o dětech vašich toto: synovi podíl rovný podílu dvou dcer…“. Hle, maličká ukázka toho, kam by zavedení islámského božího zákona, pro nějž je korán hlavním vodítkem, směřovalo. K likvidaci zásadního výdobytku moderního evropského práva a to rovnosti mužů a žen.
