Neřestný blahobyt

"Give me back the Berlin Wall, give me Stalin and Saint Paul, I have seen the future, brother: It is murder“, brouká Leonard Cohen z radia v bruselské kavárně Cook and Book. Soukám do sebe italské nudle a srkám červené víno. Kolem posedávají různobarevní lidé, popíjejí svá expressa, capuccina, čaje mátové, zelené, černé čaje z Indie, Číny, Tibetu a listují v knihách z celého světa, jimiž přetékají police na stěnách… a je jim jedno, co zpívá varující poeta. Falešná idyla ? Nebo zpráva o lidech doby?

Od nepaměti kráčí lidstvo po provaze nataženém mezi dvě protikladné síly. Na jedné straně neustále narůstající početní stav obyvatel planety, který se soustavně nedostává půdy potřebné k obživě. Na straně druhé rozumová a intelektuální schopnost lidí, přinášející nové objevy, posunuje hranice poznání a zvyšuje hloubku a složitost společenského života. Občas se stane, že rovnováha na laně se nezvládne a celá civilizace se zřítí a zanikne. Takovými případy byly Římská říše, zanikající postupně, anebo civilizace mayská, mizící náhle. Nebyly schopny rozpoznat, kam směřují a vyčerpaly se. Z těchto civilizační pádu plyne, že člověk se zachrání jen za předpokladu, že se vyhne stavům, které mu nedovolí zůstávat na výši.

Může nastat i jiná situace. A po pravdě řečeno, v lidských dějinách k něčemu takovému už došlo a je to v civilizačním vznikání a zanikání jedinečné. Osvojování nových poznatků se natolik zmnoží a zrychlí, že část lidstva na dlouho dobu nebývale zbohatne. Taková alternativa trvalého a nepřetržitého růstu se objevila v Evropě někdy mezi 12. a 18. stoletím. Na Starém kontinentě se spustil pozoruhodný rozvojový proces, který se sám urychloval a dělal dojem, že bohatství se v něm vytváří samo ze sebe. Dnes se tento proces šíří po celé planetě a vyvolává cosi, co lze nazvat „pozápadnění“ světa.

Hmotný blahobyt je od podstaty nečekaným darem. Dokáže odstranit hlad, prodlužuje délku života, zkracuje pracovní dobu nezbytnou k vytváření toho, co člověk k životu potřebuje. Obhlížen přes sklíčko morálních pocitů je to ovšem dar dvojsečný. Společnost mírní a uklidňuje, leč zároveň šponuje její nároky do stále větších výšek. Plodnost Prométheovu soustavně umenšuje lačnost Pandořina. Barvotiskový obrázek mírumilovné společnosti, kterou vytvářejí ctnostný obchodu a podnikání, v realitě neobstojí. Hospodářský růst nedokáže trvale vymýtit násilí. Příkladů lze najít řadu počínaje náboženskými válkami v 16. století a konče válkami světovým ve 20. století. Svědčí o tom, že násilí samo o sobě nezná meze.

Na trnitých cestách, které vedou do průmyslového světa a k městské civilizaci se dnes nacházejí nové ekonomiky Asie a Latinské Ameriky. Změny, na které měly evropské země několik století, musejí zvládnout za několik desetiletí. Výbuch násilí, který se projevil na konci 20. století, ukazuje na koncentrovanou nespokojenost a nenávist. Chce se nějak vybít. Chytá se přitom kultury, tradice i náboženství, nebo to alespoň tak na povrch vypadá. Leč, touží-li nastupující nespokojenci vylít srdce, nemusejí hledat inspiraci jen v odlišném. Už dávno před současnými radikály islamismu soudil Richard Wagner Paříž, Evropu a Západ jako „svět zkorumpovaný, kupecký a lehkovážný, z něhož nemá nic venkovské Německo, tak přívětivé ve své zaostalosti“. Nu, Evropa se už sotva poznává v zrcadle, které jí současný svět nastavuje.

Za okny bruselského café svítí naplno jarní slunce a Cohenovo deklamování zní tak rozbolavěle. Náš svět? Neřestně blahobytný, pohodlný, globalizovaný, srozumitelný a také všude tak trochu stejný. Nejlepší ze všech možných?