Nepřítel mého nepřítele

Stalo se z toho téměř pravidlo. Když se hovoří o Gaze, skončí se v Teheránu a když se mluví o Teheránu, dojde se ke Gaze. Diskuse k mému poslednímu textu to jen potvrzuje. Dá se z ní odvodit stručně asi toto: Izrael jedná správně, když blokádou trestá Hamás a jeho rakety, neboť přes Gazu má za dveřmi Teherán. Palestinci v Gaze jsou teroristé ve službách Íránu, který hodlá Izrael zničit.

Zní to logicky, leč něco podstatného se v této logice ztrácí. V Íránu vládne tyran, který spolu se svým nejvyšším duchovním vůdcem uzavřel vlastní národ do vězení. V Gaze panuje islamistický režim, jehož nesmyslné chování přivodilo místním lidem blokádu, vzalo jim právo na svobodu a vnucuje jim válku, která nemůže přinést řešení. V obou případech jsou pádné důvody k pohoršení. A pokaždé, když se kolem Gazy nebo Teheránu něco semele, vynoří se nemálo těch, kteří se rozhodně a často i emotivně postaví na jednu či druhou stranu. Ti, kteří sympatizují s Izraelci, ukazují prstem na Írán a zapomínají vidět lidi v Gaze. Ti, kteří podporují palestinskou věc i v její teroristické podobě, nevidí zase ty, kdo vládnou v Teheránu.

Není vyloučeno, že taková zaslepenost jedněch i druhých je taktikou. Anebo jsou v pozadí hlubší souvislosti? Roztržka proti sobě staví ty, kteří odmítají totalitarismus, a ty, kteří brání nezávislost proti koloniálnímu diktátu. Vypadá to navenek, jako kdyby šlo o dvě zcela nesmiřitelné fronty. Ve skutečnosti se jedná o nedorozumění a dlouhodobou myšlenkovou blokádu a neochotu se dorozumět. Pokud se k věci přistupuje z pozice humanismu jsou obě pozice, tj. antitotalitářství a antikolonialismus, dnes nesmiřitelné, naopak velice blízké. Proč se tyto z pozice lidskosti spřízněné postoje navzájem vzdálily a dokonce se staví proti sobě?

Těsně po druhé světové válce se antitotalitářství v podobě antifašismu a negace koloniálního bezpráví dobře doplňovaly. Zkušenost s nacistickým barbarstvím pomohla mnohým pochopit, že národy mají a musejí mít právo rozhodovat samy o sobě. I veřejnost bývalých koloniálních velmocí pochopila, že nelze nadále odmítat takové právo i kolonizovaným národům, zejména, když některé z nich byly nápomocny Západu v jeho zápase s nacismem. Selanka trvala jen do roku 1948. Tehdy se zrodil Stát Izrael a s ním dvojí vidění této události. V antifašistické verzi je Izrael útočištěm pro židovské uprchlíky před pogromy a pro ty, kteří přežili holocaust. Naopak v antikoloniální verzi představuje zrod Izraele časově nejmladší kolonizační projekt. Je-li mementem pro jednu stranu holocaust, pro druhou se jím stala nakba, palestinská „katastrofa“.

Mohou si obě strany znovu porozumět? Osudové nepochopení vzniká tam, kde jedni i druzí překročují červenou linii těch, s nimiž jsou v rozepři. Pokud zastánci Izraele přehlížejí antiarabský rasismus, který vznikl z okupace a nespatřují nic nenormálního v pokračování kolonizace. Pokud obhájci Palestinců dělají, že neexistuje antižidovský rasismus v palestinském odboji a totalitářský fanatismus v hnutích typu Hamás. Izraelsko-palestinský konflikt se změnil v konflikt mezi antifašisty a antikolonialisty. A následně se pak neshodnou ani v otázce Blízkého východu, ani v postoji k Íránu.

U jisté části levice na Západě se po desetiletí udržuje představa, že totalitářství není tak zlé, pokud se dovolává antiimperialismu. Pokud Ahmadinedžád slibuje pomstít prolévanou palestinskou krev, dá se přimhouřit oko, že prolévá krev vlastního národa, soudí se v této levičácké tradici. Mezi antitotalitáři zase zpravidla platí, že kolonizátorský rasismus není tak vážným prohřeškem v porovnání s rasismem, kterými se vyznačují totalitarismy s genocidními sklony.

Humanismus by měl smiřovat odpůrce fašismu, antitotalitáře, s bojovníky proto koloniálnímu bezpráví, antikolonialisty. Jistě, snadno to nepůjde. Volba spojenců odvisí od konkrétní situace. Lze bojovat proti totalitarismu s kolonizátory? Lze jít proti kolonialismu ruku v ruce se zastánci totalitních praktik? Anebo se má bojovat osamoceně? Samozřejmě, v jednotě je síla. Leč nepřítel mého nepřítele není nutně mým přítelem. Co tedy dělat? Věřit humanismu a síle humanistů. Není to nečestné, není to „blábol“, jak mne soustavně přesvědčují moji oponenti, není ani „užitečný idiotismus“, jak se nyní stalo módou říkat. Lidskost není předem prohraná bitva. Je to ve skutečnosti naše jediná naděje v zápase s barbarstvím. Vzdáme-li se lidskosti a principů humanismu, fakticky se zřekneme smyslu a reálnosti práva národů - Izraelců, Palestinců nebo Íránců - rozhodovat o sobě svobodně. Bez raket, bez blokád a bez diktátorů.