„Jako většina ostatních jsem věřil, že můj počítač je dostatečně zabezpečen“, slyšel jsem nedávno od jednoho kamaráda. A pak mi vyprávěl svůj příběh, jenž není nijak neobvyklý. Dá se z něho ovšem vyvodit poučení.
Jistě, vždy se nějaká chybička dokáže vloudit, vyprávěl, ale celkově to vypadalo, že nejhorší nehrozí. Podobně jako u stovek milionů uživatelů počítačů s antivirovým programem, který se každodenně obnovuje, a často raději třikrát než jen jednou. Vybaven automatickými hlídači, připravenými vyhnat nezvané hosty, malé špiony a parazity všeho druhu, neměl důvod k obavám. Samozřejmě to byl omyl.
Na něco se ale pokaždé zapomene. Na ověření. Nedávno se na kamarádově obrazovce objevila neobvyklá zpráva. „Chcete znovu spustit váš počítač, aby se zničil virus?“ Otázku vyslal antivirový program. Důvod nedůvěřovat chyběl. Došlo tedy na souhlasné kliknutí. A pak už nebylo nic. Mrtvá obrazovka, žádná ikona. Krátce řečeno, mrzká závada. Přejděme k následkům. Panika ze ztráty rozepsaného textu a veletoče ve snaze najít rychlou pomoc. Na potvoru, zrovna neděle. Ztracený čas a znásobené náklady.
Jak vlastně ten anonymní nepřítel překročil ochranné bariéry? Tady to začíná být zajímavé. Nikdy předtím nedošlo k žádnému podobnému útoku. Nulový virus. Co tedy? Oč krutější realita, o to zajímavější. Samotná antivirová ochrana se stala příčinou poškození. Její poslední obnova obsahovala fatální chybu. Program dal k dispozici své „fiše“ vetřelcům. Poblázněné a zmatené zabezpečení vyprovokovalo hrozbu a následně nezvratnou zkázu.
Jaký z toho vyplynul závěr? Kamarád si obstaral jiný antivirový program a značku toho starého nebude doporučovat ani svému největšímu nepříteli. Ostatním to nabízí poučení. Tato drobná nehoda dává vzpomenout na pravdu, jež se často přehlíží, protože se nerada poslouchá. Není zabezpečení bez nebezpečí ze strany ochrany samé.
Poslužme si jiným příkladem. Nosokomiální nákaza. Jdete do nemocnice se vyléčit a tam vás zanesená infekce promění v ještě nemocnějšího. Z nemocnice určené k bezpečnému léčení se stává zákeřný útočník. I lidské tělo sem tam dokáže provozovat něco podobného. V důsledku nesrovnalostí začne imunitní systém zabíjet zdravé buňky, neboť je „omylem“ pokládá za chorobné.
„Zhoubná ochrana“ se vyskytuje ještě více v lidské a společenské sféře. Mezi rodiči se objevují trýznitelé nebo vrazi vlastních dětí, mezi policisty prohnilí pacholci nebo zločinci a ze soudce se může vyklubat manipulátor nebo zvrhlík. Všichni zmínění dokazují, že nejzákeřnější hrozba přichází ze strany těch, jenž mají zajišťovat ochranu osob, majetku a vynucovat právo.
Potřebujete vraha? Obraťte se nějakého bodyguarda, toho nebude nikdo podezírat. Potřebujete lupiče? Vyberte si vrátného. Zná všechny ochranné kódy. Sháníte někoho, kdo by zradil? Hledejte mezi blízkými příteli, důvěrníky, bratry. To jsou spolehlivá doporučení ověřená úspěchem řady státních převratů, palácových revolucí a zvratů všeho druhu. Není divu, že od dávných dob tato otázka filosofy zajímá.
V pojednání s názvem Republika dává její autor, filosof Platón, do centra své politické úvahy vzdělání a výchovu. Nečiní tak proto, aby pozvedl, jak by se řeklo, „kulturní úroveň politiky“. Činí tak proto, aby dal najevo, že považuje za potřebné vychovávat a vézt ochránce pořádku ve svém projektu „ideální polis“ ke ctnosti. Zlovůle ochránců bezpečí a starost o to, jak jí předcházet, trápí po staletí další velké duchy. Sókratés, Rousseau. Machiavelli, Hobbes. Kant zdůrazňuje nutnost soustavně kontrolovat ty, kteří kontrolují, neboť každý z nás „zneužije své svobody, pokud nad sebou nemá moc vynucující dodržování zákonů“.
Tyran, despota, nejvyšší vůdce, kterého nikdo nekontroluje a který spravedlnost dává do služeb svého vlastního zájmu, je proto nejhorší hrozbou. Otázky, kdo je šéfem šéfa, a kdo zabezpečuje bezpečnost, dokázaly demokracie vyřešit na úrovni zásad a principů. Leč přesto nelze zabránit tomu, aby pár policajtů nebo soudců a úředníků nezneužilo svou moc k okrádání bezbranných a ještě chudších než jsou oni.
Bylo by hezké mít svět bez násilí,věrolomnosti, bez zneužívání důvěry. Bez nemocí, virů a antivirů, bez poruch počítačů. Ale takový svět není. A tak se vymýšlejí různé ochranné prostředky. Stejně tak neexistuje bezpečnostní systém zcela spolehlivý a bez závad. Ochrana a bezpečnost nejsou žádnou exaktní vědou. Spolu se spravedlností, politikou a řadou lidských záležitostí fungují jakž takž. A nebo celkem dobře, i když ne zcela.
Za chyby a nefunkčnost, k nimž v ochraně, spravedlnosti, politice a dalším dochází, se platit nepřestává. Pokud kurzor počítače znehybní, důvěra je otřesena. Není to ale tragédie, pokud únosná míra není překročena a kritická masa není dosažena. V opačném případě balancujeme nad propastí. Příliš mnoho přehmatů změní ochranu v hrozbu a vše se převrátí v opak. Bezpečí v nebezpečí, spravedlnost v nespravedlnost, politika v soukromý podnik. A tak pozor na viry i na antiviry!
