Dají se smířit věroučné předpisy různých náboženství s Hippokratovou přísahou? Francouzské veřejné nemocnice si takovou otázkou lámou hlavu opakovaně. Stále více náboženských horlivců předvádí v nemocnicích a u lékařů, jak zesměšnit zásadu sekularizace veřejného a občanského prostoru.
Na pohotovost v jedné pařížské nemocnici přichází v doprovodu manžela muslimská žena. Je potřetí v jiném stavu a trpí nebezpečně vysokým tlakem. Lékaři byla již dříve náležitě informovaná, že si každým dalším těhotenstvím zahrává se životem. Na doporučení nedbá. „Moje víra mě učí, že mám rodit děti“. Přijímá ji lékař, který se v nemocnici dobrovolně stará o „konzultaci otázek morálky a náboženství“. Osobně se o vznik takové služby zasloužil a dotyčná nemocnice je v tomto ohledu avantgardou.
Lékař doporučuje interrupci. Leč manžel těhotné ve jménu islámu odmítá. „Obrátíme se na rektora pařížské mešity, aby se k případu vyjádřil“, navrhuje lékař. Dalíl Boubaker, islámská autorita, neprodleně svolává teologickou komisi. Za hodinu informuje o verdiktu: uměle vyvolaný potrat se povoluje.
V islámu platí zásada, podle níž dostává těhotná matka přednost před dítětem, je-li její život ohrožen. Všechna tři známá jednobožská náboženství praktikují stejné pravidlo. Pokud jde o život, je přípustné přestoupit náboženský zákaz. „Zvol život“, říká jasně Starý zákon.
Kolik lékařů má však čas konzultovat náboženské autority a kolik kvapných rozhodnutí, nedostatečně ošetřených pacientů nebo těch, kteří jsou ponecháni svému osudu, vyvolávají náboženské zásady léčených a jejich blízkých? Kolik neprovedených transfuzí u dětí Svědků Jehovových, kolik odmítnutých epidurálních anestezí ve jménu Alláha, kolik chirurgů, které pacient odmítá z důvodu odlišnosti jeho pohlaví? Komunitní cítění narůstá a sílí všude. Zdá se, že nejen ve Francii. A soužití odlišných potřeb a cítění z toho pocházejících je den ode dne složitější.
Téměř denně se vynoří nějaký nový a dosud neznámý případ konfliktu náboženství a léčby. Posvátná písma nemohla tušit, že nastane doba dárcovství orgánu, dárcovství spermatu, transplantací či vkládání do těla nejrůznějších umělých náhrad, srdečních pump, apod. Nejde-li o nějaký privární ústav se specifickými pravidly, je nemocnice veřejnou institucí. V tomto smyslu se zde stávají jakékoliv snahy prosazovat či vyžadovat všeobecný respekt k individuálním náboženským názorům a postojům pacientů čímsi nepatřičným, ba nepřípustným. Přesto sem náboženství proniká, ať už nátlakem pacientů nebo tolerancí lékařů a zdravotního personálu.
O peprné a anekdotické situace a otázky přitom nebývá nouze. Co má dělat porodník, když ho rodička požádá, aby ji s ohledem na „cizí zvyklost“ vrátil pomocí nití panenství? Anebo lze rabínovi částečně oholit vousy, když to lékařský zákrok vyžaduje? Může sprcha nahradit rituální očistu, kterou předepisuje korán? Smí kněz podat pacientovi hostii, když má zůstat nalačno? Lze nařídit, aby na pokoj pacientky nevstupovali muži a naopak? Jako kdyby do nemocnic nepřinášelo už dost starostí samo soustavně přítomné riziko odborného pochybení. Nyní se navíc žádá ohleduplný a specifický servis k individuálním náboženským požadavkům, navíc zpravidla gratis.
Existuje východisko? Praxe závisí na dobré vůli lidí, i když i lidumilnost, byť by byla pokládána za nejvyšší ctnost, má právo mít své meze. Byla přece vždy vyhrazena jen nejušlechtilejším duším. Spokojíme-li se s řešením otázky v rovině obecné, zůstává nejlepší odpovědí ta, která se dá najít už v novozákonním Matoušově evangeliu: „Odevzdejte, co je císařovo, císaři, a co je Božího, Bohu“. Jinak řečeno, náboženství by nemělo, ba dokonce nesmí zasahovat lékaři do jeho rozhodování v duchu Hippokratovy přísahy. Myslím, že ta lékaře zavazuje jen a jen k tomu jednat „v zájmu a ve prospěch nemocného“ pomocí prostředků a nástrojů, které mu dává k dispozici lékařská věda, nikoliv teologie či jakékoliv tušení transcendentna.
