Muslimská demokracie: utopie nebo naděje?

„Turecko je úžasným příkladem pro národy  v celém světě. Demonstruje, že demokracie může žít ve shodě s velkým náboženstvím, jakým je islám“. To jsou slova amerického prezidenta George Bushe adresovaná tureckému prezidentovi Abdullahovi Gülovi při jeho lednovém přijetí v Bílém domě.  

Turkova pýcha, kresba Nicollo Nelliho z r. 1571

V minulosti mohl být turecký představitel přijat v Bílém domě maximálně s oceněním hospodářského růstu země a s pochvalou jejího příspěvku k politice Atlantické aliance, konstatuje britský týdeník The Economist. „ Asi by bylo podivné nezmínit náboženství, když hostem byl státník, jenž představuje precedens fascinující politicky aktivní muslimy na mnoha místech planety“. Gül, zbožný muslim, jehož manželka si pokrývá hlavu muslimským šátkem,  se dokázal stát prezidentem demokraticky a navíc v zemi, kde je armáda pevnou hrází proti teokracii. Pro ty, kteří trvají na tom, že islám a liberální demokracie jsou zcela kompatibilní, bylo Gülovo zvolení a Bushovy výroky velkou náplastí na rány, které jejích přesvědčení během minulého roku utržilo.

Názor současné americké administrativy na perspektivy demokracie v muslimských, a zejména pak arabských zemích, prošel stádii nadějí i skepse. Na výsluní se ocitl v polovině roku 2005, když státní sekretářka Condoleezza Riceová prohlásila v Káhiře, že ošklivá minulost, v níž se dávala přednost stabilitě před demokracií, je pryč. Naopak do hlubokého stínu se víra v demokracii v muslimském světě dostala koncem ledna 2006, když islamistické hnutí Hamás vyhrálo palestinské volby.

Pro politology, jenž se zaměřují na jev zvaný „muslimská demokracie“, je Turecko velkou nadějí. Podobně sázeli na Pákistán jako velkou a vlivnou muslimskou zemi s možností nabídnout ostatním vzor konkordátu islámu a politického pluralismu. Tamní vření a vražda Benazír Bhuttové jim připravily nemalé zklamání. Americký politolog Vali Nasr, zastánce věrohodnosti „muslimské demokracie“, soudí, že jde a dále půjde o novou a rozhodující sílu v nearabských částech muslimského světa. Pro „muslimo-demokracii“ prý mluví poslední zkušenosti  z Turecka, Pákistánu, Bangladéše, Malajsie a Indonésie. Pokud muslimské demokratické strany, tedy ty, které reagují na veřejné mínění a jsou ochotny bojovat o politickou moc v otevřeném střetávání s ostatními, dostanou příležitost, jsou schopny převážit dogmatické a násilnické varianty politického islámu.  

Římskokatolické myšlení muselo projít dlouhou cestu, než našlo způsob, jak smířit své přesvědčení o lidské hříšnosti s lidovládou. Křesťanská demokracie, která se stala významnou politickou silou v poválečné Evropě, je výsledkem dlouhého zrání. Jaký má myšlenkový základ muslimská demokracie? Abd al-Hakím Murád, britský muslimský učenec, tvrdí, že muslimští demokraté mají a budou mít snazší cestu. Islám prý pohlíží na člověka méně pesimisticky než křesťanství. Ale debata muslimů o demokracii je přesto obtížná a téměř bezvýchodná. Mnoho škol muslimského myšlení, které se objevily v minulých dvou stoletích, usilovně hledaly příklady demokracie v muslimském dávnověku, v dobách rozbřesku muslimské éry. Ale to, co uvádějí jako původní muslimské vzory, je zpravidla málo průkazné a nejasné. První chalífové, ti správně vedení, jak se mezi muslimy říká, nepřicházeli k úřadu stejným způsobem. Někteří ho zdědili, další do něj byli dosazeni po shodě vlivných skupin, jiní se ho zmocnili násilím.

Právník a znalec muslimského práva, profesor Khaled Abou El Fadl, poukazuje na verš z koránu, který lze interpretovat jako Alláhův souhlas s postoupením světských záležitostí člověku. „Hle, Pán tvůj k andělům pravil: „Umístím na zemi náměstka!“ I řekli: „Chceš tam ustavit někoho, kdo pohoršení na ní bude šířit a krev na ní prolévat, zatímco my slávu Tvou pějeme a svatost Tvou prohlašujeme?“ Pravil: „Já věru znám to, co vy neznáte!“ (2,30). Tento koránský verš je podle El Fadla třeba chápat tak, že Alláh nestojí za vším a lidé si musejí svou společnost organizovat sami.

Další argument v podobném smyslu se čerpá z historky spojené se čtvrtým chalífou Alím, od něhož se odvíjí šíitská větev islámu. Dostal se do sporu s rivalem, který zpochybnil jeho vůdcovství. Ke zlosti svých vášnivých stoupenců dal Alí souhlas s tím, aby spor byl řešen soudně. Potomci dali Alímu zapravdu a jeho kritiky odmítli. Své státnické otázky, prohlásili, si mají lidé řešit svými vlastními prostředky.

Pro toho, kdo vidí v základních islámských textech konečnou pravdu, mají tyto narážky smysl. Ale tvrzení o slučitelnosti islámu s demokracií soustavně zpochybňují špatné zprávy z muslimských zemí a vášniví ideologové civilizačních nesmiřitelností.

Mnoho nejkřiklavějších zastánců „politického islámu“ se stále inspiruje u Sajjida Qutba, egyptského myslitele, kterého nechal egyptský prezident Gamál Abd an-Násir pověsit za podvracení moci v roce 1966. Qutb považoval světskou demokracii a vůbec všechny formy lidovlády, včetně socialismu, za bohapusté a ryzí rouhačství. Po celém muslimské světě se objevují horliví ideologové, kteří v duchu věrnosti qutbistickému myšlení pokládají jakoukoliv výhradně lidskou podobu suverenity za znásilňování Alláhovy moci.

Antidemokratické přesvědčení těchto horlivců a skepse západních pozorovatelů islámu ohledně smíru demokracie s islámem se pak potkávají na shodném stanovisku: muslimská víra svou pravou podstatou nemůže být jiná než teokratická a nemůže připustit jinou formu vlády než teokracii. Pokud je tomu skutečně tak, pak povzbuzování umírněných, tj. nepolitických variant islámu, je jen mrcháním času. Na Západě a především v USA dobývá terén „zásadní“ nedůvěra k islámu ve všech jeho podobách. Jen pro příklad. Když se Keith Ellison z Minnesoty stal prvním muslimským kongresmanem, musel při prvním televizním rozhovoru čelit požadavku, aby prokázal, že „nepracuje pro nepřítele“.

Zároveň se v amerických svobodných debatách ozývá mnoho hlasů pro druhou stranu. Názorové spektrum, jež se přitom rozevírá, je podstatně širší než kdekoliv v muslimském světě a dokonce i v Evropě. Kupříkladu citovaný právní znalec Khaled Abou El Fadl šíří své názory o slučitelnosti demokracie a islámu z Kalifornské university v Los Angels. Určitě mu tam za to hrozí méně sankcí a nebezpečí než v jeho rodné Káhiře. O islámu a demokracii lze dnes slyšet mnoho zajímavého z různých stran. Je jen škoda, že se o tom mluví hlavně na Západě a nikoliv v samotném srdci islámu.