Pax, šalom, salám, mír, pokoj…. slova hebká a hladká. Nějak nám zhořkla v ústech. Anebo se obnosila? Je tomu snad proto, že se dnes častěji vyhledává adrenalin namísto endorfínů? Vzrušení namísto zklidnění? V lidském životě individuálním, stejně jako v životě mezinárodním a planetárním? Srbové se nedávno přišli poprat do Prahy (kvůli fotbalu) a doma z nich udělali hrdiny. Maďaři vyhrožují Slovákům (kvůli jazykovému zákonu) a insultují je, aby snad bránili své krajany na Slovensku, v „Horních Uhrách“, jak si patrně myslí. Vždy se najde nějaký důvod se rozhořčit, poprat se a pak hrát uraženého a žádat omluvu. Může se to táhnout léta, ba desetiletí.
A to jsme celkem daleko od nějakých příliš živých historických resentimentů. Což potom na takovém Blízkém východě? Kdo tam vlastně dnes chce mír? Palestinci, Izraelci, Syřané, Libanonci, Arabové, Írán, muslimové, Židé? Každý má své výhrady a svá zásadní stanoviska.
Palestinci se mezi sebou hádají a jsou dnes fakticky rozděleni. V jednom táboře stojí ti, kteří dali před třemi lety v parlamentních volbách velkou většinu Hamásu a kteří si přejí, aby ozbrojený boj proti izraelské okupaci pokračoval. Zkušenost, že jim takové válčení přineslo dosud jen více bídy a slz, je nepřesvědčila. V druhém táboře se spojili představitelé palestinské samosprávy, jež vzešla z historicky nejsilnějšího seskupení palestinského hnutí odporu Fatahu a dnes sídlí v Ramalláhu v Předjordánsku. Čelí dlouhodobě rostoucí beznaději. Jejím původcem jsou opakující se selhávání snah něco vyjednat v rámci palestinsko-izraelských rozhovorů o konečném řešení palestinské otázky. Každé dva nebo tři měsíce hrozí, že se vrátí k tradici, k násilí.
Většina Izraelců, dá-li se věřit průzkumům veřejného mínění, nechtějí, aby se Golanské výšiny vrátily Sýrii. Premiér Netanjahu, který byl zvolen demokraticky, tvrdí, že jeho spoluobčané si nepřejí řešit problém palestinských uprchlíků, vzdát se části Jeruzaléma a přiznat Palestincům právo na vlastní stát, pokud neuznají Izrael jako židovský stát. Je prvním krokem k jednacímu stolu zastavit výstavbu osad na okupovaných území, jak žádají USA a Evropa? Anebo chybí odvaha otevřeně přiznat, že návrat k liniím z roku 1967 není fakticky možný a že je třeba začít mluvit o reálných hranicích palestinského státu a kompenzacích?
Syřané s jistou pravidelnosti oznamují, že mírový proces zemřel, ale jeho pohřeb organizovat nehodlají. Vyhovuje jim dlouhodobý stav, v němž se ani neválčí, ani se v něm nehledá mír. Libanonci nervózně sledují to, co označují za přípravu Izraele na novou válku. Prý ji vyvolá buď „nenormální situaci“ v jižním Libanonu, který vzdor mezinárodním dohodám ozbrojené skupiny Hizbulláhu neopustily. Anebo se Země cedrů promění ve válčiště, pokud Írán neustoupí ve věci jaderného programu. Jak známo, je Hizbulláh Trojským koněm íránským záměrů v syrsko-palestinské Levantě, po arabsku Bilád aš-Šám.
V Íránu nepřestává Mahmúd Ahmadinežád, kterému zajistily návrat do prezidentského křesla milice basídž, střílející do davů, živit krizi. Opakuje, že Izrael „bude vymazán z mapy světa“, rozvádí negacionistické teze a hrozí „rozhodujícími údery“ tu či onde, což nenechává klidnými ropné monarchie v Perském zálivu.
Pokud se „mírový tábor“ zmenšil tak, že skoro vymizel, a režimy u moci nacházejí „masový“ souhlas s tím, aby se setrvávalo na nynějším statu quo, je namístě otázka, kdo vlastně touží po míru na Blízkém východě. Ti, kteří rádi mluví o obnově mírového procesu, o diplomatických iniciativách a mezinárodním úsilí, nechybí. Většinou je takové řeči živí. Zda mají na míru skutečně bytostný a vnitřní zájem, toť otázka. Celkově vzato, plody míru se očekávají výhradně mimo hranice blízkovýchodního regionu, nikoliv v něm. Začíná to být už obehrané téma. Ti, kteří stojí mimo, přicházejí jako mírotvorci k těm, jenž více jak půl století bojují na život a na smrt. Jako kdyby se jednalo o to smířit nezvedené uličníky!
Uběhly tři roky od války v Libanonu v létě 2006. Dnes o ní nemluví nikdo. Přesto by si zasloužila, aby z ní vzešla vojenská, strategická a taktická poučení. Vyprovokoval ji Hizbulláh, izraelská armáda v ní nezářila a Libanon za ni doplatil těžkými lidskými a materiálními ztrátami. Vojenská síla šíitských milic oslabena nebyla a Hizbulláh může kdykoliv znovu zažehnout doutnák u sudu se střelným prachem. Ani v Izraeli, ani v Libanonu, ani kdekoliv v arabském světě se už nehledá odpověď na otázku, jak se vyhnout opakování téhož. Jako kdyby šlo o nemístný luxus v atmosféře válečnicky naladěné. Když stoupá adrenalin v krvi a představa války potlačuje mír jako řešení, redukuje se na nulu optimismus, byť pravděpodobně bezdůvodný, vyvolaný příchodem Baraka Obamy do Bílého domu.
Vybrat si mezi mírem, válkou nebo stavem „ani válka, ani mír“, předpokládá vůli nebo zájem. Silové vztahy v tomto směru neřekly své poslední slovo. A příští válka? Ať už k ní dojde nebo nikoliv, nepřestává strašit a ovládat mysl mnohých na Blízkém východě. Je to společník, který může kdykoliv znovu zasednout k prostřenému stolu. „Kdo chce mír, připravuje válku“, tak nějak kdysi znělo pravidlo politiky odstrašování. Zásada sice moudrá, ale koneckonců zhoubná. Přebují-li, vede do pekel. Pak totiž dává zapomenout na důležitou nadčasovou pravdu: aktivní mír bývá užitečnější než sebelépe naplánovaná válka.
